POKOJNÉ ŘEŠENÍ SPORŮ V MEZINÁRODNÍM PRÁVU

k dispozici dostatek materiálu, neboť mezinárodní organizace mají tendenci nezanikat, ale trvat. Jak vlastně dokazuje i SN, která dokázala přetrvat alespoň celou 2. sv. válku. 1. Společnost národů jako tradovaný příklad selhání systému kolektivní bezpečnosti Společnost národů, založená v r. 1919 Úmluvou o Společnosti národů (Pakt SN) 2 v rámci Pařížské mírové konference, byla historicky prvním globálním pokusem o vy- tvoření systému kolektivní bezpečnosti a řešení sporů mírovými prostředky. 3 SN byla a je mnohými považována za organizaci, jež fatálně selhala, a její jediný přínos byl v tom, že poukázala na nedostatky, jichž se je třeba do budoucna vyvarovat: „ Společnost národů (League of Nations, Société des Nations) byla prvním realizovaným pokusem o ustavení trvalé mezistátní organizace sdružující všechny státy, jejímž cílem mělo být za- jištění mezinárodního míru a bezpečnosti. Organizace, jež byla založena po skončení prv- ní světové války, však po necelých dvaceti letech svého problematického působení neslavně skončila a nedokázala zabránit druhé světové válce. Všímáme si ji blíže pouze proto, že při ustavování Organizace spojených národů se zakladatelé snažili vyhnout jejím hlavním politickým i organizačním nedostatkům .“ 4 Je tomu ale skutečně tak? Asi lze souhlasit s tím, že SN selhala jako systém kolektivní bezpečnosti a s nástupem diktátorských režimů a velmocenskými ambicemi Německa, Itálie a Japonska nedokázala zabránit rozpoutání 2. sv. války. Nicméně SN nebyla pou- ze systém kolektivní bezpečnosti, ale měla ve svém „portfoliu“ řadu dalších aktivit, v rámci nichž zejm. ve 20. letech 20. století položila pevné základy mezinárodní spolu- práce, na nichž později mohla stavět OSN a řada regionálních mezinárodních organi- zací, vč. Rady Evropy. Bylo by tudíž vůči SN spravedlivější říci, že ač se nestala trvalým mezinárodním fórem pro mírové řešení sporů, znamenala nicméně obrovský přelom v institucionalizaci a organizaci mezinárodních vztahů: „[Pakt] Společnosti národů ob- sahoval cíle a agendu organizace, jistá pravidla a procedury, postupy, zřizoval hlavní a po- mocné orgány (např. Mezinárodní úřad práce, Ekonomický a finanční výbor), definoval jejich činnost, cíle a podmínky členství. Pravděpodobně nejúspěšnější byly právě pomocné orgány (organizace a agentury) Společnosti národů, které se soustředily na specifické otázky; 2 Úmluva o Společnosti národů, součást Mírové smlouvy mezi mocnostmi spojenými i sdruženými a Německem a Protokol (Versailles, 28. června 1919), vyhlášena pod č. 217/1921 Sb. z. a n., a rovněž součást Mírové smlouvy mezi mocnostmi spojenými i sdruženými a Rakouskem (Saint-Germain-en- Laye, 10. září 1919), vyhlášena pod č. 507/1921 Sb. z. a n. Nadále budeme namísto pojmu „Úmluva“ používat pojem „Pakt“, který je v české odborné literatuře značně rozšířen. 3 Ovšem zákaz použití síly Pakt SN nakonec nestanovil, ale omezil se na procedurální náležitosti řešení sporů a použití síly nevyloučil po uplynutí 3-měsíční tzv. „cooling-off period“. Viz Čestmír Čepelka, Pavel Šturma: Mezinárodní právo veřejné , 2. vyd., C.H. Beck, 2018, s. 462. 4 Miroslav Potočný: Mezinárodní organizace , Nakladatelství Svoboda, Praha, 1980, s. 21. Archer vnímá roli SN podobně kriticky a označuje ji v její pozdější fázi za prázdnou skořápku, opuštěnou svými člen- skými státy, jež nebyly ochotny plnit své závazky z Paktu SN. Clive Archer: International Organizations , 2. vyd., Routledge, London, 1992, s. 22.

44