POKOJNÉ ŘEŠENÍ SPORŮ V MEZINÁRODNÍM PRÁVU

ÚVOD Při řešení mezinárodních sporů si dlouhá staletí konkurovaly metody řešení pokoj- ného (zejména přímé diplomatické jednání) a postupy založené na použití nátlaku a ozbrojené síly. Z pohledu historických věd ovládají první polovinu dvacátého století dva velké ozbrojené konflikty. Z pohledu mezinárodního práva je ale stejná doba spo- jena s dosud nevídaným rozvojem pravidel pokojného řešení sporů a jednoznačným příklonem mezinárodního společenství k zákazu užití síly a hrozby silou a povinnosti řešit spory mírovými prostředky. Uzavření mírových smluv po 1. světové válce, návrh Ženevského protokolu o pokojném vyřizování mezinárodních sporů (1924), přije- tí Briand-Kellogova paktu (1928) a Charty OSN (1945) ukazují, jak mezinárodní společenství stále pevněji lnulo k myšlence pokojného řešení sporů. Idea se odráže- la také ve zřizování institucí. Stálý rozhodčí soud (od 1899), Středoamerický soudní dvůr (1908–1918), Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti (1921–1946) a Mezinárodní soudní dvůr (od 1945) nabídly státům prostor pro realizaci pokojného řešení sporů formou institucionalizované arbitráže a mezinárodního soudního řízení. Specializace a regionalizace, které se v mezinárodním společenství začaly intenzivně projevovat po 2. světové válce, vedly ke vzniku dalších mechanismů a institucí, prostřednictví kterých lze pokojné řešení sporů provádět. Tato monografie je věnována jak historickému vývoji pokojného řešení sporů a jeho ukotvení v mezinárodním právu, tak jeho akuálním otázkám. Kapitoly jsou uspořá- dány do čtyř bloků, z nichž první pojednává o právní úpravě a praxi pokojného řešení sporů (a zákazu užití síly) zejména v historickém kontextu. Dagmar Beňaková se v první kapitole vrací k jednomu z nejstarších dokladů o po- kojném řešení sporů. Jedním z prvních hmatatelných důkazů mírového urovnávání mezinárodních sporů a současně jednou z nejstarších dochovaných mezinárodních mí- rových smluv vůbec byla Smlouva o přátelství mezi egyptským faraonem Ramessem II. a chetitským králem Chattušilišem III., uzavřená několik let po bitvě u Kadeše, největ- ší vozové bitvě všech dob. Text, který se dochoval unikátně v obou jazykových verzích, je na svou dobu velice pokrokový. Zavazuje nejen oba vládce, ale i jejich nástupce. Smlouva je uzavřena na dobu neurčitou. Zakotvuje jak závazek vzájemného neútoče- ní, tak i vzájemné pomoci proti nepřátelskému útoku. Obsahuje extradiční i lidsko- -právní ustanovení. Přináší celou řadu institutů, významných z hlediska současného mezinárodního práva, jako rovnost stran nebo zásadu pacta sunt servanda . Ve druhé kapitole se Petra Ruffer Lustigová zaměřuje na zákaz použití síly a jeho ukotvování v mezinárodním právu zejména v meziválečnm období. S pokojným řeše- ním sporů v mezinárodním právu úzce souvisí i snahy o zákaz užití síly jako nástroje politiky států a její postavení mimo zákon. Rozhodujícím impulsem na tomto poli bylo založení Společnosti národů v roce 1919 a neúnavné úsilí během meziválečného období, které bylo korunováno všeobecným zákazem užití síly v mezinárodních vzta- zích v Chartě Organizace Spojených národů. Jednotlivé kroky vedoucí k tomu úspě-

11

Made with FlippingBook Learn more on our blog