POKOJNÉ ŘEŠENÍ SPORŮ V MEZINÁRODNÍM PRÁVU

tokol z roku 1883) nebo zákaz použití síly při vymáhaní mezistátních dluhů (Porterova konvence z roku 1907). Zakladatelé Společnosti národů tedy měli přinejmenším z čeho vycházet a kde se inspirovat. Poté, co bylo zjevné, že úprava v Paktu SN není dostatečná, pokračovalo v mezi- válečném období neúnavné úsilí o její zpřesnění a odstranění nedostatků, které bylo korunováno principem všeobecného zákazu užití síly v mezinárodních vztazích za- kotveném v Chartě Organizace Spojených národů (1945). Jednotlivé kroky vedoucí společně k tomuto úspěchu jsou ve stručnosti připomenuty v dalších částech tohoto příspěvku a představují řadu návrhů v letech 1920–1928 (Smlouva o vzájemné po- moci 1923, Ženevský protokol 1924, Rýnský garanční pakt, resp. Locarnské doho- dy 1925), ale především přijetí Pařížského Paktu v roce 1928 (Briand-Kelloggův pakt), jehož signatáři se zřekli války jako prostředku národní politiky ve svých vzájemných vztazích. 1. Období předcházející 1. světové válce (1815–1914) Celkově lze období od roku 1815 do počátku 1. světové války zhodnotit jako jedno z nejdelších období v dějinách Evropy, kdy nedošlo k velké válce. 4 Mezinárodní systém stál na základech rovnováhy moci, ale rodící se snahy o emancipaci nezávislých národ- ních států a hrozba nekontrolovatelného užití síly začala představovat ohrožení pro stabilitu mezinárodního systému (jak ostatně názorně ukázal počátek 1. světové války). Prioritou se stalo udržení řádu pokojnými prostředky. Ve vztahu k mezinárodnímu systému států válka znamená selhání řádu, který ne- dokázal účinnými mechanismy zabránit jejímu vypuknutí. Válka ohrožuje existenci a stabilitu systému a je v zájmu systému regulovat a omezit použití ozbrojené síly (vál- ky) jako nástroje politiky. Na přelomu 19. a 20. století dochází k posunu od obecné dovolenosti užití síly a objevuje se důraz na smírné urovnání sporů před užitím síly. Nepochybný vliv na tento trend měl i technicky dokonalejší způsob vedení války, který představoval zvýšené nároky na zbrojení, ale i neúměrné ztráty na životech, které zasa- hovaly i civilní obyvatelstvo a význam veřejného mínění, které s masovým rozšířením tisku daleko pružněji reagovalo na politický vývoj. 5 5 V ústavním státním zřízení musela vláda obvykle žádat zastupitelský sbor (zákonodárce) o souhlas s vy- hlášením války, což mohlo někdy představovat nejistou a zdlouhavou proceduru. Zároveň ale vláda musela brát ohled na stoupající vliv veřejného mínění, které se stávalo významným faktorem politického vývoje. S technickým pokrokem, zdokonalováním zbraní a použitím modernějších metod válčení do- cházelo k neúměrně velkým ztrátám na životech, které nezřídka kdy postihovaly i civilní obyvatelstvo. Navíc technicky dokonalejší způsob vedení války představoval zvýšené nároky na zbrojení, a s tím sou- visející nejen ekonomické implikace, ale i významný dopad na národní hospodářství a materiální zdroje. Podrobněji viz Ian Brownlie: International Law and the Use of Force by States , Oxford University Press, 1963 – reprint 2002, str. 17. 4 Což ale neznamená, že nedocházelo k regionálním konfliktům nebo válkám menšího významu, války probíhaly rovněž v jiných částech světa – Americe, Asii nebo Africe.

33

Made with FlippingBook Learn more on our blog