POKOJNÉ ŘEŠENÍ SPORŮ V MEZINÁRODNÍM PRÁVU

Přestože do počátku 1. světové války „platilo v mezinárodním právu, že každý stát mohl kdykoliv sáhnout ke zbrani při vymáhání svých nároků vůči jinému státu, při řešení sporů s jiným státem, nebo při provádění své zahraniční politiky“, 6 zároveň se v tomto období začala objevovat potřeba omezit právo užití síly v zájmu udržení všeo- becného míru, a to ve třech proudech. 2. První konkrétní pokusy směřující k omezení užití síly ve třech proudech V devatenáctém století sice stále dominuje neomezené právo války, ale objevují se první pokusy směřující k jeho omezení prostřednictvím úpravy: 1) zákazu užití síly při získávání území (anexi); 2) zákazu užití síly při vymáhaní (obchodních) dluhů, 3) me- chanismů pokojného urovnávání sporů v bilaterálních a multilaterálních smlouvách. Významnou roli sehrály i Haagské mírové konference. Prvním proudem, s ohledem na dobytí a anexi území, již od poloviny 80. let deva- tenáctého století shledáváme ranné pokusy latinskoamerických států o smluvní úpravu neplatnosti získání území dobytím, či postoupení území učiněná pod hrozbou války nebo užití ozbrojené síly. Již v roce 1856 obsahoval čl. 13 Smlouvy o Unii amerických států z roku 1856 [Treaty of Union of the American States] a Caracaský protokol z roku 1883. O několik let později tento trend potvrdila první Mezinárodní konferen- ce amerických států (1889–1890) 7 přijetím prohlášení, že „získávání území dobytím není považováno za dovolené … a postoupení území učiněná pod hrozbou války nebo užití ozbrojené síly jsou neplatná“. 8 Bohužel, ani jeden z těchto právních nástrojů nebyl nakonec ratifikován. Při revizi Úmluvy o smírném vyřizování mezinárodních sporů 9 v rámci druhé Haagské mírové konference v roce 1907 navrhla (neúspěšně) brazilská delegace, aby byla mezi ustanovení Úmluvy vložena pasáž o zřeknutí se práva dobytí s výjimkou případů, kdy druhý stát odmítl arbitrážní řešení sporu nebo se nepodřídil rozhodnutí. Druhým proudem byly snahy o regulaci užití síly při vymáhání (obchodních) dlu- hů. Dragova doktrína z roku 1902 poprvé vůbec formulovala zákaz užití ozbrojené 6 Miroslav Potočný: Mezinárodní právo veřejné: Zvláštní část , C.H. BECK, Praha, 1996, str. 261. 7 Konference byla svolána do Washingtonu od 2. října 1889 – 19. dubna 1890 a zabývala se především otázkami prevence vnitrokontinentálních válek, arbitráží a dalšími způsoby pokojného urovnávání sporů. 8 Brownlie, op. cit., str. 25. Toto prohlášení bylo nicméně vázáno na vstup v platnost smlouvy o arbitráž- ním řízení, kterou konference přijala, a jež bohužel nikdy v platnost nevstoupila. 9 [Convention on the Pacific Settlement of International Disputes]. Úmluva byla přijata v rámci první Haagské konference v roce 1899 a byla revidována v rámci druhé Haagské konference v roce 1907. Tehdejší Rakousko-Uhersko bylo signatářem obou Úmluv (publikovány byly v Zákoníku říšském z roku 1913 pod č. 173 a 177). Československá republika přistoupila k této Úmluvě, resp. sukcedovala do ní (jako jediné z celého balíčku Haagských úmluv) jako nástupnický stát po rozpadu Rakouska- Uherska dne 12. června 1922 (Vyhláška o dohodě o přístupu Československé republiky k I. úmluvě II. Haagské mírové konference ze dne 18. října 1907 o smírném vyřizování mezinárodních sporů, pub- likována ve Sbírce zákonů pod číslem 5/1930 Sb.).

34