POKOJNÉ ŘEŠENÍ SPORŮ V MEZINÁRODNÍM PRÁVU

KAPITOLA 2 KONEC VÁLKY JAKO POKRAČOVÁNÍ POLITIKY, TENTOKRÁT JINÝMI PROSTŘEDKY: ZÁKAZ UŽITÍ SÍLY JAKO NÁSTROJE POLITIKY STÁTŮ Petra Ruffer-Lustigová Úvod Název tohoto příspěvku parafrázuje notoricky známý Clausewitzův výrok, ale sou- časně hledá odpověď na otázku, čím bylo tradiční právo vést válku nahrazeno. Válka byla po staletí dovoleným prostředkem zahraniční politiky. Uchýlení se k užití síly a k válce, nepochybně představovalo (a stále může představovat) pro každý stát vý- znamný nástroj politiky, prostřednictvím něhož může (snadněji) dosáhnout svých cílů. Clausewitz ve své době považoval válku za „ pokračování politiky jinými, násilnými pro- středky “. 1 A nebylo právně významné, zda byla ozbrojená síla užita s útočným nebo obranným záměrem, či na základě jakých důvodů. Použití síly (bez ohledu na to, zda byl vyhlášen válečný stav) totiž neimplikovalo porušení mezinárodního práva. Použití síly a válka jsou v tomto ohledu dvě strany jedné mince. Válka je na jedné straně práv- ním stavem, kdy mezi státy existuje válečný stav (nemusí však docházet k jakýmkoliv faktickým bojům), na druhé straně skutečný válečný stav (s probíhajícím ozbrojeným násilím) může existovat mezi státy, i když válka není formálně vyhlášena. 2 Válkou je proto v tomto příspěvku míněno (pokud není uvedeno jinak) především faktické užití síly ve vztazích mezi státy ve smyslu definice války, za kterou je obecně považován „ právní stav, k němuž dochází, když státy použijí sílu k prosazení svých práv nebo k řešení svých sporů “. 3 Od války jako nástroje politiky však mezinárodní společenství dospělo k imperativu pokojného řešení sporů. S tím úzce souvisí i nutnost v mezinárodním právu omezit a případně i zakázat užití síly jako nástroje politiky států a její postavení mimo zá- kon. Přestože je za rozhodující impuls obecně považováno založení Společnosti národů v roce 1919, je důležité vzpomenout, že některé mechanismy Paktu Společnosti náro- dů byly využívány již před jeho přijetím – např. vychládací období, během něhož se státy zavázaly nepoužít ozbrojenou sílu (Bryanovy smlouvy uzavírané od roku 1913), neplatnost územních zisků učiněná pod hrozbou nebo s použitím síly (Caracaský pro- 1 Carl von Clausewitz: O válce , Bonus A, Praha, 1996, str. 36. 2 Například během druhé světové války vyhlásila řada států válku mocnostem Osy, aniž však mezi nimi skutečně došlo k použití násilí. Ignaz Seidl-Hohenveldern: Mezinárodní právo veřejné , Codex Bohemia, Praha, 1999, str. 355, marg. č. 1830. 3 Oxford Dictionary of Law , 4. vyd., Oxford University Press, 1997, str. 497.

32

Made with FlippingBook Learn more on our blog