POKOJNÉ ŘEŠENÍ SPORŮ V MEZINÁRODNÍM PRÁVU

KAPITOLA 2 KONEC VÁLKY JAKO POKRAČOVÁNÍ POLITIKY, TENTOKRÁT JINÝMI PROSTŘEDKY: ZÁKAZ UŽITÍ SÍLY JAKO NÁSTROJE POLITIKY STÁTŮ Petra Ruffer-Lustigová Úvod Název tohoto příspěvku parafrázuje notoricky známý Clausewitzův výrok, ale sou časně hledá odpověď na otázku, čím bylo tradiční právo vést válku nahrazeno. Válka byla po staletí dovoleným prostředkem zahraniční politiky. Uchýlení se k užití síly a k válce, nepochybně představovalo (a stále může představovat) pro každý stát vý znamný nástroj politiky, prostřednictvím něhož může (snadněji) dosáhnout svých cílů. Clausewitz ve své době považoval válku za „ pokračování politiky jinými, násilnými pro středky “. 1 A nebylo právně významné, zda byla ozbrojená síla užita s útočným nebo obranným záměrem, či na základě jakých důvodů. Použití síly (bez ohledu na to, zda byl vyhlášen válečný stav) totiž neimplikovalo porušení mezinárodního práva. Použití síly a válka jsou v tomto ohledu dvě strany jedné mince. Válka je na jedné straně práv ním stavem, kdy mezi státy existuje válečný stav (nemusí však docházet k jakýmkoliv faktickým bojům), na druhé straně skutečný válečný stav (s probíhajícím ozbrojeným násilím) může existovat mezi státy, i když válka není formálně vyhlášena. 2 Válkou je proto v tomto příspěvku míněno (pokud není uvedeno jinak) především faktické užití síly ve vztazích mezi státy ve smyslu definice války, za kterou je obecně považován „ právní stav, k němuž dochází, když státy použijí sílu k prosazení svých práv nebo k řešení svých sporů “. 3 Od války jako nástroje politiky však mezinárodní společenství dospělo k imperativu pokojného řešení sporů. S tím úzce souvisí i nutnost v mezinárodním právu omezit a případně i zakázat užití síly jako nástroje politiky států a její postavení mimo zá kon. Přestože je za rozhodující impuls obecně považováno založení Společnosti národů v roce 1919, je důležité vzpomenout, že některé mechanismy Paktu Společnosti náro dů byly využívány již před jeho přijetím – např. vychládací období, během něhož se státy zavázaly nepoužít ozbrojenou sílu (Bryanovy smlouvy uzavírané od roku 1913), neplatnost územních zisků učiněná pod hrozbou nebo s použitím síly (Caracaský pro 1 Carl von Clausewitz: O válce , Bonus A, Praha, 1996, str. 36. 2 Například během druhé světové války vyhlásila řada států válku mocnostem Osy, aniž však mezi nimi skutečně došlo k použití násilí. Ignaz Seidl-Hohenveldern: Mezinárodní právo veřejné , Codex Bohemia, Praha, 1999, str. 355, marg. č. 1830. 3 Oxford Dictionary of Law , 4. vyd., Oxford University Press, 1997, str. 497.

32