POKOJNÉ ŘEŠENÍ SPORŮ V MEZINÁRODNÍM PRÁVU

bylo nahrazeno „tvrdším“ ordonner 17 a praktický poznatek, že dodržování ložených ZO nelze považovat za uspokojivé. Ve prospěch závaznosti ZO působil čl. 78 Jednacího řádu MSD z roku 1978, který stanovil: “ The Court may request information from the parties on any matter connected with the implementation of any provisional measures it has indicated .” Nauka byla rozdělena mezi odpůrce a zastánce závaznosti. První přikládali velký význam travaux préparatoires a výše uvedené práci se slovesy, druzí poukazovali na funkční přístup, na obecný právní princip, podle nějž je zatímní ochrana součástí soudních funkcí. 18 Nedodržení zatímních opatření ve věci LaGrand bylo zcela nepochybné; k popravě Waltera LaGranda došlo jen několik hodin po vydání usnesení, kterým Soud jedno- myslně nařídil USA, aby přijaly všechna možná opatření k zajištění, že Walter LaGrand nebude popraven do doby konečného rozhodnutí v této věci. 19 Za těchto okolností a s přihlédnutím k protichůdným názorům sporných stran na tuto otázku se vyjádření MSD k závaznosti ZO stalo nutností. V odst. 92-97 Soud nejprve shrnul argumen- taci stran a následně přikročil k vlastním úvahám o závaznosti ZO (odst. 98-109). Článek 41 Statutu MSD vyložil ve světle jeho cíle a účelu ( the object and the purpo- se) . Přípravným pracím na jeho znění přiznal menší význam, byť je také připomněl (odst. 105-107). Upřednostnění „indiquer“ proti „ ordonner “ bylo dle poznatků Soudu motivováno tím, že v otázce výkonu rozhodnutí není Soudu dána žádná moc, nikoliv tím, že by měla být vyloučena závaznost zatímních opatření. Dále Soud vyložil ustano- vení čl. 94 odst. 1 Charty OSN se závěrem, že ani při jednom ze dvou jeho možných výkladů nelze dovodit, že by zatímní opatření nemohla být závazná (odst. 108). S od- kazem na výkladová pravidla obsažená ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu Soud shrnul, že nenalezl výkladovou metodu, která by rozporovala interpretaci čl. 41 Statutu MSD v jeho kontextu a ve světle cíle a účelu Statutu a uzavřel, že zatímní opatření podle čl. 41 jsou závazná (odst. 109). 20

17 Oellers-Frahm 2012, par. 82. 18 Oellers-Frahm 2012, par. 87 a 88.

19 „The United States should take all measures at its disposal to ensure that Walter LaGrand is not executed pend- ing the final decision in these proceedings, and should inform the Court of all the measures which it has taken in implementation of that Order.“ LaGrand (Germany v. United States of America), Provisional Measures, Order of 3 March 1999, I.C.J. Reports 1999, p. 9 [29]; LaGrand (Germany v. United States of America) Judgment, I.C.J. Reports 2001, p. 466 [30]. 20 Výroková část rozsudku pak ilustruje širokou, byť ne všeobecnou a jednomyslnou, shodu soudkyně a soudců ve výrocích, které přímo souvisely se zatímními opatřeními. Pro přípustnost tzv. třetího německého nároku (týkal se nedodržení zatímního opatření MSD z 3. 3. 1999) hlasovalo 12 soudců, 3 byli proti (Oda, Parra-Aranguren, Burgenthal). Pro pátý výrok rozsudku, podle nějž se popravou Waltera LaGranda USA dopustily porušení závazku vyplývajícího ze zatímního opatření ze dne 3. 3. 1999 hlasovalo 13 soudců, dva byli proti (proti (Oda, Parra-Aranguren).

93