POKOJNÉ ŘEŠENÍ SPORŮ V MEZINÁRODNÍM PRÁVU

jící smlouvy (Paktu SN), 27 ovšem zde zase vyvstává řada otázek z hlediska sjednávání mezinárodních smluv a ukončování jejich platnosti. 28 Mezi nimi je z hlediska ústavní- ho práva jednotlivých členských států klíčová otázka řádného vnitrostátního projed- nání a souhlasu k takovému kroku v parlamentech smluvních stran, jak je nezbytné v případě ukončení platnosti mezinárodních smluv schvalovaných parlamenty. V této souvislosti je nicméně zajímavý názor R. Petráše, který operuje s podstatnou změ- nou okolností, byť pouze ve vztahu ke smlouvám na ochranu národnostních menšin sjednaným v rámci SN: „Oficiálně [Společnost národů] činnost skončila v roce 1946. Podle převládajícího názoru současně se zánikem této mezinárodní organizace ztratily platnost i smlouvy na ochranu minorit z doby Společnosti národů na základě principu ‚clausula rebus sic stantibus‘“. 29 Abychom se však vrátili k překročení pravomocí ze strany Shromáždění SN – je pro srovnání např. představitelné, že by činnost Rady Evropy (RE), založené Statutem / Londýnskou smlouvou z 5. května 1949, 30 mohla být ukončena přijetím rezoluce Výboru ministrů RE, který je jejím hlavním statutárním orgánem? Nebo že by OSN mohla být rozpuštěna na základě rezoluce VS OSN? Je asi zřejmé, že ve shora uvedených případech by takový postup byl jednoznačně vyloučen a považován za protiprávní. Nicméně SN skutečně na základě rezoluce z 18. dubna 1946 byla rozpuštěna a za- nikla. Z textu preambule této rezoluce je zřejmé, že členové Shromáždění považovali SN za nahrazenou nově ustavenou OSN a zřejmě tedy považovali i Pakt SN za nahra- zený Chartou OSN: „Considering that the Charter of the United Nations has created, 27 Jednalo by se o aplikaci zásady, že státy jsou „pány smluv“ a pokud souhlasně uzavřou novou smlouvu, mohou pominout formální předpisy ohledně změny smlouvy či ukončení její platnosti, a to i tehdy, pokud se jedná o zakládací smlouvu mezinárodní organizace. Srov. Seidl-Hohenveldern, s. 85-86 a s. 157. Ovšem v našem případě by aplikace této zásady byla sporná minimálně ze dvou důvodů: (i) delegáti na zasedání Shromáždění SN 18. dubna 1946 vystupovali jako členové tohoto orgánu, jehož pravomoc byla odvozena od vůle členských států, nikoliv jako suverénní zástupci vysokých smluvních stran, a re- zoluce byla přijata tímto orgánem; a (ii) ne všichni členové SN byli v té době již také členy OSN a nebyli tedy ani smluvními stranami Charty OSN. 28 Pravidla mezinárodního smluvního práva byla kodifikována ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu (Vídeň, 23. května 1969) (VÚSP), vyhlášena pod č. 15/1988 Sb. Pokud bychom se chtěli pokusit odůvodnit způsob ukončení platnosti Paktu SN z hlediska pravidel VÚSP, pak bychom se asi zaměřili na následující ustanovení: čl. 59 – zánik smlouvy v důsledku uzavření pozdější smlouvy o témže před- mětu; čl. 62 – podstatná změna poměrů / okolností (klauzule rebus sic stantibus ); čl. 64 – vznik nové imperativní normy obecného mezinárodního práva ( ius cogens ). Za pozdější smlouvu o témže předmětu bychom přitom považovali Chartu OSN a za novou imperativní normu mezinárodního práva zákaz použití síly, vtělený do čl. 2 odst. 4 Charty OSN. 29 René Petráš: Zánik mezinárodněprávní ochrany menšin z éry Společnosti národů a Pařížská mírová konference 1946-1947, AUC Iuridica, 2013. Shodně též Jan Kuklík: Britská diplomacie, československá otázka a konec meziválečného systému smluv o ochraně menšin v letech 1938 – 1945, AUC Iuridica, 2013, s. 249. Zajímavé však je, že ve vztahu k Paktu SN nebyla během 21. Shromáždění doktrína rebus sic stantibus žádným z účastníků vznesena. Viz Myers, s. 331. 30 Statut Rady Evropy (Londýn, 5. května 1949), vyhlášen pod č. 123/1995 Sb., pro Českou republiku vstoupil v platnost dnem 30. června 1993.

51