POKOJNÉ ŘEŠENÍ SPORŮ V MEZINÁRODNÍM PRÁVU

ustanovení formulací „ At the request of a party, the Court may,… “, čímž zpochybnil možnost vlastní iniciativy Soudu. 14 Novelizace 2019 naznačenou pochybnost odstra- ňuje, když do textu za žádost strany doplňuje slova „ or proprio motu“. 2. Zatímní opatření v judikatuře Mezinárodního soudního dvora Zásadním způsobem přispívá k porozumění a jako podpůrný pramen mezinárod- ního práva i k rozvoji právní úpravy ZO judikatura MSD. Ta postupně specifikovala zejména podmínky pro uložení ZO (upřesnila v čl. 41 Statutu MSD uvedené „okol- nosti“) a také potvrdila závaznost ZO. Podmínek vydání předběžného opatření bylo do současné doby konstatováno šest: založení sporu a jurisdikce Mezinárodního soud- ního dvora k vydání zatímních opatření, jurisdikce prima facie ve věci, dostatečné pro- pojení mezi zatímními opatřeními a dotčenými právy ve sporu, hrozba nenapravitelné újmy, naléhavost a pravděpodobnost práv, resp. úspěchu ve věci ( plausibility of rights) . 15 Zatímco podmínky pro ukládání ZO jsou předmětem pravidelného testování a po- stupného upřesňování v každém rozhodnutí MSD týkajících se zatímních opatření, ke konstatování závaznosti ZO došlo pouze při jedné příležitosti ( LaGrand ) a od té doby jsou závěry Soudu v této záležitosti respektovány. Zásadní otázka, zda jsou vydaná zatímní opatření závazná či nikoliv, nebyla Soudem (ani Stálým dvorem mezinárodní spravedlnosti) až do roku 2001 a vydání rozsud- ku v případu LaGrand vyslyšena. 16 Výchozí situace byla přitom pro Soud ve věci LaGrandových vůbec jednoznačná. V neprospěch závaznosti svědčilo to, že během přípravných prací na Statutu byl zamítnut návrh, aby v čl. 41 použité sloveso indiquer 14 Oellers-Frahm 2012, par. 58. 15 Některé z podmínek, např. otázky jurisdikce a nenapravitelné újmy, jsou diskutovány napříč judika- turou již od časů Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti a lze je považovat za dlouhodobě stabil- ní a jasné, jiné byly formulovány nebo zásadním způsobem upřesněny v době nedávnější. Naléhavost (urgency) je implicitně obsažena v čl. 41 Statutu MSD a jako hmotně- i procesněprávní podmínka je Soudem testována, nicméně definována byla teprve v roce 1991 ve věci Passage through the Great Belt (Finland v. Denmark), Provisional Measures, Order of 29 July 1991, I.C.J. Reports 1991, p. 12 [23]. K vyjasnění a zpřesnění podmínky dostatečného spojení mezi zatímními opatřeními a dotčenými právy přispělo usnesení MSD ve sporu mezi Guineou-Bissau a Senegalem z března 1990. Arbitral Award of 31 July 1989 (Guinea-Bissau v. Senegal), Provisional Measures, Order of 2 March 1990, Z.C.J. Reports 1990, p. 64 [26]-[27]. Podmínka pravděpodobných práv (nebo očekávaného úspěchu ve věci) byla soudem výslovně požadována teprve v roce 2009 – Questions relating to the Obligation to Prosecute or Extradite (Belgium v. Senegal), Provisional Measures, Order of 28 May 2009, I.C.J. Reports 2009, p. 139 [57] – a jak nauka dovozuje z pozdějších rozhodnutí MSD o zatímních opatřeních, nelze ji zatím pova- žovat za zcela stabilizovanou a srozumitelnou. 16 Letmo se jí Soud dotkl v rozsudku ve věci Military and Paramilitary Activities in and against Nicaragua (Nicaragua v. United States of America): „ When the Court finds that the situation requires [provisional me- asures], it is incumbent on each party to take the Court‘s indications seriously into account, and to to direct its conduct solely by reference to what it believes is the right“. Military and Paramilitary Activities in and against Nicaragua (Nicaragua v. United States of America) Merits, Judgment. I.C.J. Reports 1986, p. 14. [289].

92