POKOJNÉ ŘEŠENÍ SPORŮ V MEZINÁRODNÍM PRÁVU

7. Spor existuje, je-li na základě důkazů prokázáno, že žalovaný stát věděl ( was aware ) nebo nemohl nevědět ( could not have been unaware ) o tom, že se proti jeho názorům jasně staví žalující stát. 13 Výslovné zahrnutí kritéria „vědomosti“ ( awareness ) mezi nutné podmínky existence sporu vyneslo rozsudku Dvora značnou kritiku. Její zdroje lze nalézt uvnitř této insti tuce i mimo ní. Argumenty kritiků byly různé a není mým cílem pokoušet se o jejich syntézu. Změřím se pouze na dvě námitky, které – jedna, druhá nebo obě – byly za stoupeny v individuálních stanoviskách členů Dvora, kteří s rozsudkem nesouhlasili, a rovněž představují hlavní hlediska, ze kterých byl rozsudek napadán doktrínou. Jde o námitky, podle kterých je nutné odmítnout požadavek vědomosti jakožto kritérium subjektivní a jakožto kritérium nové. 2. Námitka subjektivity Námitku týkající se subjektivní povahy kritéria vědomosti je možné formulovat následujícím způsobem. Stanové kritérium vědomosti odkazuje k vědomí subjektu práva, tedy žalovaného státu. Otázka jeho splnění závisí na posouzení jeho vnitřního stavu. Ten ale z definice uniká možnosti objektivního zkoumání. Psychologické stavy či procesy států (pokud něco takového vůbec existuje) proto nemohou být rozhodným kritériem pro posouzení existence sporu. Z těchto důvodů je stanovení kritéria vědo mosti také v rozporu s dosavadní judikaturou Dvora, podle které existence sporu musí být určena objektivně a výhradně na základě přezkumu faktů. Výstižně tuto námitku formuloval soudce Yusuf: „ Je tomu vskutku poprvé, co se subjektivní prvek stal součástí hodnocení Dvora ohledně existence sporu. Jak bylo uvedeno výše, judikatura Dvora vždy považovala existenci sporu za něco objektivního. [...] Úkolem Dvora je na základě před ložených důkazů určit, zda nastal konflikt právních názorů, a ne se zabývat vědomím, vnímáním a jinými mentálními procesy států (pokud státy nějaké mentální stavy vůbec mají) s cílem dozvědět se, jaký je stav jejich vědomosti. “ 14 Mám za to, že odmítnout kritérium vědomosti jako subjektivní je sice svůdné, ale nikoliv opodstatněné. Pravda je, že právo se jako takové utváří v prostoru definovaném vztahy mezi lidmi. Intersubjektivita je proto jeho podstatnou vlastností. V definici práva a jeho pojmů není pro subjektivní kritéria místo. Co ale znamená, že je kritérium subjektivní? Ne každé kritérium, které se bezprostředně vztahuje k subjektu, a jeho použití proto vyžaduje hodnocení osobní situace či postavení daného subjektu, se vy myká možnosti intersubjektivního posouzení. Kritéria jako utrpení, újma atp. jsou 13 Ibid., I.C.J. Reports 2016, p. 850. 14 Ibid., I.C.J. Reports 2016 , p. 866 (Dissenting Opinion of Vice-President Yusuf); Viz též I.C.J. Reports 2016, p. 901 (Dissenting Opinion of Judge Bennouna). Ze stejného hlediska brojil proti rozsudku i Andrea Bianchi: „[I]t is a bit odd, and not terribly persuasive, that after holding that a dispute must be ascertained objectively as a matter of substance and not of form, one should rely on the entirely subjective psychical criterion of awareness. “ Bianchi, A., Choice and (the Awareness of) its Consequences: The ICJ’s “Structural Bias” Strikes Again in the Marshall Islands Case, AJIL Unbound , vol. 111, 2017, s. 83.

107