PRACOVNÍ PRÁVO A SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ V DOBĚ KORONAVIRU / Jan Pichrt - Jakub Morávek (ed.)

veň s karanténou. Jako v úvahu přicházející konsekvence s projevy v pracovněprávním režimu v tomto případě přirozeně není uplatňována dočasná pracovní neschopnost, nýbrž právě karanténa. Praktickým projevem prizmatem ochrany zaměstnance je sku- tečnost, že s izolovaným zaměstnancem 31 sice nelze ze strany zaměstnavatele zrušit pracovní poměr ve zkušební době, jak stanoví textace § 66 odst. 1 druhá věta ZP (ne- boť takový zaměstnanec se ipso facto nachází v karanténě), avšak aplikace okamžitého zrušení pracovního poměru, stejně jako dání výpovědi, podle dikce § 55 odst. 2 ZP a contrario zjevně vyloučena není. Jinými slovy řečeno, pouze při zrušení pracovního poměru ve zkušební době jsou indikovány shodné pracovněprávní důsledky v souvis- losti s rozvázáním pracovního poměru jak pro dočasnou pracovní neschopnost, tak pro karanténu. K otázkám vztahujícím se k sociální události dočasné pracovní neschopnosti (po- případě karantény, jedná-li se o situaci, kdy lze dovozené závěry aplikovat obdobně) se rovněž interpretačně již vícekrát vyjádřila judikatura. Z konstantních závěrů vy- plývá tendence spravedlivého (proporcionálního) vybalancování ochrany poskytované zaměstnanci subsumpcí pod institut dočasné pracovní neschopnosti na první misce pomyslných lékárnických vah, a s ní korelujících legitimních zájmů zaměstnavatele na misce druhé. Ve spojení s platnou legislativní konstrukcí ochranných dob zapo- vídajících výpověď iniciovanou zaměstnavatelem se považuje za zcela irelevantní sku- tečnost, pokud dotyčného zaměstnance ošetřující lékař dočasně práce neschopným uznal až ex post, se zpětnou účinností ke dřívějšímu dni, shodnému se dnem, kdy byla zaměstnanci doručena výpověď z pracovního poměru. 32 Rozhodujícím prvkem je zde totiž objektivita nastalé dočasné pracovní neschopnosti, jež nemůže být zvrácena subjektivním prvkem v podobě uváděného jednání ošetřujícího lékaře. Předestřené teze potvrzují a částečně dále rozvádějí též recentní závěry soudní pra- xe. Na jejich základě je nutno reflektovat, že ani shora preferovaná ochrana oprávně- ných zájmů zaměstnavatele nemůže působit jako absolutně bezbřehá. Podle přesvědče- ní Nejvyššího soudu skutečnost nastání dočasné pracovní neschopnosti nelze ze strany zaměstnavatele nijak zpochybňovat, a zákonný zákaz výpovědi v ochranné době tudíž v neprospěch zaměstnance obcházet, a to s odůvodněním takového jednání poukázá- ním na dovolávání se práva zaměstnancem učiněné v rozporu s dobrými mravy, či snad se zjevným zneužitím svých právním řádem aprobovaných práv. 33 Dovolací soud v po- shromáždění a trhů; uzavření zdravotnických zařízení jednodenní nebo lůžkové péče, zařízení sociálních služeb, škol, školských zařízení, zotavovacích akcí, ubytovacích podniků a provozoven stravovacích slu- žeb (nebo omezení jejich provozu). 31 Pro úplnost se sluší uvést, že totožné pravidlo přirozeně musí platit, plně v souladu s § 347 odst. 4 ZP, taktéž v případě zaměstnance, jemuž bylo nařízeno některé z presumovaných mimořádných opatření při epidemii a nebezpečí jejího vzniku podle § 69 odst. 1 ZOVZ (srov. též výše). 32 Rozsudek NS ze dne 20. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1954/2000. 33 Rozsudek NS ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3722/2017. Kritické zhodnocení prezentovaného přístupu, s poukazem na vybízející se principiálně nežádoucí důsledky, otevírající cestu ve své podstatě umožňující přiznání ochrany před výpovědí z pracovního poměru prostřednictvím ochranné doby též

101