PRACOVNÍ PRÁVO A SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ V DOBĚ KORONAVIRU / Jan Pichrt - Jakub Morávek (ed.)

veřejnoprávní nástroje práva sociálního zabezpečení do (soukromoprávního) odvětví pracovního práva. Dlužno nicméně podotknout, že z prezentovaného pohledu vrchol- ného orgánu ochrany ústavnosti předmětná ustanovení nepůsobí jako ústavně nekon- formní. 42 Z oněch zmiňovaných nástrojů, jimiž zaměstnavatel disponuje, lze za nejpal- čivější (protože nejrazantněji se projevující ve sféře dotčeného zaměstnance) považovat právě výpovědní důvod podle § 52 písm. h) ZP, presumující porušení režimu dočasně práce neschopného zaměstnance zvlášť hrubým způsobem. Tento lze v zásadě uplat- nit, třebaže až na stanovené výjimky 43 , i v době běhu ochranné doby. Jak se podává z odkazovaného výčtu, dočasná pracovní neschopnost mezi nimi nefiguruje. Jedná se nejspíše o přirozený důsledek skutečnosti, že je výpovědí založenou na předmětném výpovědním důvodu, jakkoli s přihlédnutím ke shora nastíněným poznatkům per se nemálo problematickou, sankcionováno právě porušení nastalého stavu v souvislosti s dočasnou pracovní neschopností. Působilo by proto zřejmě poněkud iracionálně, pokud by zaměstnanec byl v daném případě redundantně chráněn též prostřednictvím institutu ochranné doby. Závěr Prezentovaný text se pokusil blíže zaměřit na stěžejní materii odvětví pracovního práva, za niž je možno neoddiskutovatelně považovat praktické působení primární ochranné funkce, a to zvláště prostřednictvím formulované zásady zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance v pracovněprávních vztazích. Premisa nutnosti za- městnance chránit zakotvením norem limitujících dispoziční oprávnění zaměstna- vatele vystupujícího v diskutované právní výseči superiorně, jakožto pars potentior, dosud příliš neztratila na své aktuálnosti. Ba naopak se lze domnívat, že s přihlédnutím k aktuálnímu globálnímu vývoji v souvislosti s propuknutím pandemie nového typu koronaviru, aneb prozaicky (a s lehkou literární nadsázkou) za časů korony, dochází k akcentaci analyzované problematiky více než kdy dříve. Jeví se nepochybným, že důsledky napříč celým právním spektrem zakládají ne- zbytnost co možná nejefektivněji reflektovat nastalý mimořádně krizový, místy až zcela kritický stav. V rámci pracovněprávní regulace se vybízí v souvislosti s výskytem one- mocnění covid-19 detailněji předestřít dva stupně konstruované ochrany zaměstnance. In concreto se v tomto smyslu jedná primárně o zákonný zákaz výpovědi zaměstnan- ci v ochranné době a sekundárně o explicitní výjimky z tohoto zákazu. Relevantní ochrannou dobu ve vymezeném kontextu představuje stav uznané dočasné pracovní neschopnosti, s žádoucím doplněním praktických konsekvencí ve vztahu k neméně prekérním situacím plynoucím z věcně úzce souvisejícího institutu, a to nařízené ka- rantény daného zaměstnance. 42 Blíže viz argumentační odůvodnění nálezu ÚS ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 10/12. 43 Srov. § 54 písm. d) ZP; zde vypočtené výjimky jsou přitom totožné jako ty, které jsou vymezované pro okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem (jež stanovuje § 55 odst. 2 ZP).

104