PRACOVNÍ PRÁVO A SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ V DOBĚ KORONAVIRU / Jan Pichrt - Jakub Morávek (ed.)

V této souvislosti je možné zmínit, že rekodifikací soukromého práva byl zdů- razněn a potvrzen princip subsidiarity, který je vyjádřen především v ustanovení § 4 zákoníku práce 9 (ale naznačen je i v ustanovení § 2401 odst. 1 občanského zákoníku). Postupem zákonodárce tak došlo k užšímu sepětí obou zákoníků. Některé tradičně pracovněprávní otázky (zejména statusové) byly inkorporovány do nového občanského zákoníku (§ 34 a 35 občanského zákoníku) a pracovní poměr byl systematicky zařazen mezi soukromoprávní závazky, byť obsahem příslušného dílu je de facto pouze odkaz na zvláštní zákon (výše zmíněný § 2401 odst. 1 občanského zákoníku) a vyloučení ustanovení o ochraně spotřebitele na práva a povinnosti zaměstnance (§ 2401 odst. 2 občanského zákoníku). 2.2 Význam smluvní volnosti v pracovním právu V souvislosti s přijetím současného občanského zákoníku tak zásada smluvní vol- nosti (autonomie vůle) vystoupila do popředí i v pracovním právu. Za stěžejní zásadu pracovního práva však bylo potřeba ji nepochybně považovat již před rekodifikací, přinejmenším od 90. let. 10 Základním titulem vzniku pracovněprávních vztahů je pracovní smlouva, tedy pro- jev vůle zaměstnance a zaměstnavatele. To platilo o pracovním právu vždy: „[…] pra- covní právo vyrůstalo ze sféry soukromého práva (u nás především z ustanovení občanského zákoníku o námezdní smlouvě a po novelizaci z roku 1916 o služební smlouvě), ale svůj osobitý charakter získávalo díky ochrannému zákonodárství státu a uplatnění kolektivních smluv jako specifického pramene práva“ 11 a nemohlo být popřeno ani zákoníkem práce z roku 1965, který vycházel z koncepce odmítající dualismus soukromého a veřejného práva. Pracovní smlouva je tak základní právní skutečností (právním jednání), která zakládá pracovní poměr, a měla by být odrazem svobodné vůle stran, které ji uzavřely. Vůle stran je pak nezbytná i v případě vzniku pracovního poměru jmenováním, neboť ani v takovém případě nemůže pracovní poměr vzniknout bez souhlasu jmenovaného, byť tento souhlas není ve jmenovací listině výslovně obsažen. Samozřejmě, pozice autonomie vůle není neomezená. I v jiných soukromopráv- ních odvětvích, ale v pracovním právu obzvlášť je smluvní volnost omezena řadou příkazů a zákazů. „I dnes je ovšem smluvní princip omezen. Děje se tak řadou ustanovení (většinou veřejnoprávních), chránících především zaměstnance (jeho život a zdraví). Je ale 9 Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. 10 „V současné době lze podle mého názoru považovat smluvní princip (jinak také označovaný jako zásada smluvní či zásada smluvní svobody) za stěžejní zásadu pracovního práva.“ GREGOROVÁ, Zdeňka. Smluvní princip a inominátní smlouvy v pracovním právu. In: GALVAS, Mi- lan (ed.). Smluvní princip a jeho projevy v individuálním pracovním právu. Sborník příspěvků ze sympozia Brno, 17. února 1994 . Brno: Masarykova univerzita, 1994, s. 43 11 VOJÁČEK, Ladislav; SCHELLE, Karel; TAUCHEN, Jaromír. Vývoj soukromého práva na území českých zemí . Brno: Masarykova univerzita, 2012. s. 810.

107