PRACOVNÍ PRÁVO A SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ V DOBĚ KORONAVIRU / Jan Pichrt - Jakub Morávek (ed.)

Požadavek na rovné zacházení se všemi zaměstnanci, vyjádřený § 16 odst. 1 záko- níku práce, vyžaduje od zaměstnavatele rovné zacházení, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění pe- něžité hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání. Tento požadavek by měl být dodržen, pokud bereme v potaz zaměstnance vykonávající stejnou práci či práci na stejné pracovní pozici. Zákoník práce tak zaručuje rovná práva zaměstnancům nacházejícím se ve stejném či srovnatel- ném postavení, přičemž ze zásady rovnosti naopak nelze dovodit, jak má zaměstnavatel jednat se zaměstnanci v odlišné situaci. 32 Ustanovení § 16 odst. 2 zákoníku práce dále zakazuje jakoukoli diskriminaci v pra- covněprávních vztazích, zejména diskriminaci z důvodu pohlaví, sexuální orientace, rasového nebo etnického původu, národnosti, státního občanství, sociálního původu, rodu, jazyka, zdravotního stavu, věku, náboženství či víry, majetku, manželského a ro- dinného stavu a vztahu nebo povinností k rodině, politického nebo jiného smýšlení, členství a činnosti v politických stranách nebo politických hnutích, v odborových or- ganizacích nebo organizacích zaměstnavatelů. Je tedy patrné, že výčet diskriminačních důvodů v zákoníku práce je širší než ten daný obecným antidiskriminačním právem. Současně je třeba zdůraznit, že se jedná o demonstrativní výčet, lze si tedy představit i jednání, které by bylo možné považovat za diskriminační a které by bylo vedeno jiným (obdobně závažným) důvodem. 4. Pracovní doba a doba odpočinku Projevy obou zásad lze vysledovat také v právní úpravě pracovní doby a doby od- počinku. Ta je jednou z nejvýznamnějších oblastí pracovněprávní úpravy, a to zejmé- na vzhledem k regulaci času a tím i života zaměstnance. Zaměstnancovým závazkem vyplývajícím z některého ze základních pracovněprávních vztahů je sice primárně vy- konávat práci pro zaměstnavatele, rozhodujícím znakem závislé práce by tedy měla být samotná činnost vykonávaná podle pokynů zaměstnavatele, ale hlavním statkem, který zaměstnanec za účelem splnění tohoto závazku poskytuje, je právě čas. Pracovní doba tvoří nezanedbatelnou část života každého člověka, a právní úprava pracovní doby a doby odpočinku je tedy jednou ze základních systémových součástí pracovního práva. 33 O významu pracovní doby pro realizaci pracovněprávního závazku svědčí i to, že zaměstnanec je zpravidla odměňován podle odpracované doby a pracovní doba je právní úpravou zákoníku práce poměrně přísně kontrolována.

ké republiky, © 1995-2020 [cit. 13. 11. 2020]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?i- dd=14891. 32 ŠTEFKO, Martin. Pracovní právo v kontextu občanského práva: Analýza limitů podpůrné působnosti ob- čanského práva v pracovněprávních vztazích . Praha: Auditorium, 2012, s. 155. 33 GALVAS, Milan a kol. Pracovní právo . 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2015, s. 401.

112