PRACOVNÍ PRÁVO A SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ V DOBĚ KORONAVIRU / Jan Pichrt - Jakub Morávek (ed.)

Právní úprava pracovní doby a doby odpočinku je uvozena poměrně rozsáhlým ustanovením § 78 zákoníku práce, který definuje většinu pojmu, týkající se dané pro- blematiky. 4.1 Pracovní doba a doba odpočinku z hlediska smluvní volnosti Je podstatné, že definice uvedené v ustanovení § 78 zákoníku práce je třeba pova- žovat za kogentní; není tak možné si jejich obsah smluvně vymezit jinak. Jinak v úpra- vě pracovní doby převažuje úprava relativně kogentní. 34 Z hlediska vymezení pracovní doby je potom podstatné, že součástí pracovní doby není pouze doba, v níž zaměstna- nec vykonává práci (resp. je povinen vykonávat práci), ale i doba, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce. Smluvní volnost stran je právní úpravou pracovní doby značně limitována – ob- sahem i rozsahem. Co se týče rozsahu, je rozhodující zejména Úmluva Mezinárodní organizace práce č. 1, 35 která upravuje omezení pracovní doby v průmyslu, a směrnice 2003/88/ES o některých aspektech úpravy pracovní doby, které stanoví maximální stanovenou délku pracovní doby na 48 hodin včetně práce přesčas. V oblasti práv- ní úpravy pracovní doby a doby odpočinku je tak patrná značná preference ochrany zaměstnance před smluvní volností stran. Základní délka stanovené týdenní pracov- ní doby je určena v § 79 zákoníku práce, přičemž se zohledňuje vykonávaná práce a směnný režim, v kterém je zaměstnanec zařazen. Vedle stanovené týdenní pracovní doby zná zákoník práce pojem zkrácená týdenní pracovní doba (§ 79 odst. 2 zákoníku práce) a kratší pracovní doba (§ 80 zákoníku práce). Ke zkrácení stanovené týdenní pracovní doby pod stanovený rozsah bez sní- žení mzdy může dojít pouze na základě kolektivní smlouvy nebo vnitřního předpisu. Uplatnění smluvní volnosti prostřednictvím individuální smlouvy nepřichází v úvahu, ostatně takové individuální zkrácení pracovní doby (bez snížení mzdy) by bylo ne- pochybně v rozporu se zásadou rovného zacházení a stejné odměny za stejnou práci. Zásada smluvní volnosti se naopak plně uplatní v případě kratší pracovní doby. Nižší rozsah pracovní doby může být sjednán pouze individuálně mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Zaměstnanci pak přísluší odměna odpovídající sjednané kratší pra- covní době. O uplatnění kratší pracovní doby tedy nemůže žádná ze stran rozhodnout jednostranně. Pouze podle ustanovení § 241 odst. 2 zákoníku práce má zaměstnavatel povinnost vyhovět žádosti vybraných skupin zaměstnankyň a zaměstnanců z důvodu ochrany jejich rodinného života, pokud tomu nebrání vážné provozní důvody. 34 „Jedná se o úpravu relativně kogentní. Zaměstnavatel nemůže nařídit výkon práce, aniž by respektoval limity omezující délku pracovní doby a minimální doby odpočinku. Definice v § 78 jsou mimo dispozici smluvních stran, nelze se tudíž od nich odchýlit ani ku prospěchu zaměstnance.“ BĚLINA, Miroslav; DRÁPAL, Ljubomír a kol. Zákoník práce: Komentář . 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 516. 35 Smlouva č. 82/1922 Sb., aby byl omezen počet pracovních hodin v závodech průmyslových na 8 hodin denně a 48 hodin týdně (Úmluva MOP č. 1 o pracovní době v průmyslu z roku 1919).

113