Pomahač: Proměny správního soudnictví

dobro . Objektem srovnání je spor a dobro a společnou kvalitou je dokonalost soudce, který hledá pravdu, která je dobrá pro obě strany. Při srovnávání archaického a moderního soudce se zpravidla nesetkáme s tím, že by praxe prvého zakládala vzor pro druhého, nakolik je kulturní kontext, který musíme brát v úvahu, velmi odlišný. V komparativním výzkumu však může být užitečné využít i rozbor velmi odlišných či velmi vzdálených případů a pokusit se vyjádřit, v čem je odlišnost či nevysvětlitelnost srovnávaných fenoménů skutečná a čem případně jen zdánlivá. Dokonalost staroegyptského soudce odrážela transcendentální povahu bož- ského úřadu řízeného neměnnými pravidly. Hezký příklad takového pravidla nacházíme v tzv. Loajalistickém naučení: Stanov výši daně podle výtěžku sklizně, což je spravedlivé v očích boha. Nefersešemre Šeši měl nespornou výhodu v tom, že se mohl spolehnout na poměrně jednoduchá pravidla. Moderní soudci takovéto štěstí nemají a dokonalost hraběte Belcrediho musela spo- čívat v tom, že sezení, kterému předsedal, trvalo dlouho, aby projednávaný právní případ mohl být co nejdůkladněji prozkoumán ze všech možných úhlů. Pokud šlo o nestrannost vysokého staroegyptského soudce, záruka spočívala v tom, že patřil k rodu dědičné úřední šlechty, který ctil bohy a rozhodoval i s ohledem na posmrtnou spravedlnost v souladu s maat . Vedla politická a právní evoluce k lepšímu řešení? O uvedení rakouského úřed- níka a politika do vysoké pozice správního soudce, jak jsme viděli na příkladu ví- deňského správního soudního dvora, rozhodoval šlechtický původ, podpora císaře a snad i renomé kandidáta jako vzdělaného, uvážlivého a loajálního muže. Z po- litického hlediska je možná více důvodů, proč může být vysoký úředník a politik dobrým soudcem. Postačuje však z právního hlediska například to, že hrabě Belcredi se jako vysoký soudce vzdal ostatní politické činnosti, když už působil jen jako člen horní komory parlamentu? Lze v argumentech tohoto druhu nalézt nějaký vývojový posun od starých dob? Niklas Luhmann píše, že o dějinách práva máme přinejmenším od antiky dost informací, z nichž však nezískáváme potřebné poznání. Souvisí to s tím, že preferujeme lineární evoluční koncept jako vývoj od nějakého počátku k dnešku, ačkoli by nás spíše měly zajímat možnosti neplánovaných strukturních změn a procesy diverzifikace či růstu komplexity. Vyvstává tedy otázka, jak vlastnosti systému ovlivňují evoluci práva. Tuto otázku Luhmann zodpovídá odkazem na selekční tlak, který vyplývá z opera- tivní uzavřenosti systémů a jejich vlastní omezené komplexity ve vztahu ke světu. Společnost komunikuje a vymezuje se tím proti vnějšímu prostředí. Právní systém také komunikuje a potud naplňuje autopoiesis společnosti. Společnost využívá jazyk, právní systém – jen s lehkými variacemi podmínek rozumění – rovněž. Společnost je odkázána na strukturní spojení se systémy vědomí. Právní systém také. Vývoj práva stejně tak jako evoluce v obecném smyslu není žádné postupné, kontinuální, nepře- rušené zvyšování komplexity, nýbrž modus strukturní změny, který je kompatibilní se

22