Pomahač: Proměny správního soudnictví

ve skutečnosti už netrápil a veškerá debata sloužila hlavně k posílení národního sebevě- domí. Feudálním systémem tedy bylo první anglické pojednání o srovnávacím právu, čili o propletenci lenního práva a osobních vztahů, na nichž bylo založeno v různých dobách a zemích vládnutí. Vrcholný středověk začal používat pojem communitas politica k označení obrazné představy spořádané domácnosti respektující svého pána. Panovník, který mohl být jako rozvážná hlava spořádaného státního domu vzorem domům šlechtickým a měš- ťanským, měl zaručen úspěch své vlády. Emancipace měst a měšťanů silně ovlivnila středověkou teorii občanské společnosti, podle níž panovník vládne z vůle a příkazu lidu. Lid není v tomto kontextu výrazem pro prostý lid jako většinu společnosti, ale pro politickou elitu. Dobrý příklad uplatnění této představy poskytl i francouzský král Filip IV., který skutečně začal spravovat stát jako velkou domácnost a ochotně přibíral do této služby ty, kdož měli zkušenosti s úspěšnou správou menších domácností. Před posvěcením svého regna a lenní věrností dával přednost racionalitě finančníků, ob- chodníků a právníků a v tomto smyslu také uzpůsobil rozhodovací proceduru. Mnozí pozorovatelé proto Filipa IV. vnímali spíše jako sochu: non erat homo, nec bestia, sed imago . O to více se však ve správě státu začala uplatňovat zreorganizovaná chambre des comptes , účetní komora. Když se v roce 1302 přiostřil spor s papežskou kurií, byla do chrámu Notre-Dame de Paris svolána zhruba tisícovka stavovských představitelů lidu, k nimž se král osobně obrátil se žádostí o radu. Zástupci většiny šlechticů i měš- ťanů se pak velmi ochotně v oddělených zasedáních usnesli na plné podpoře vývodů o nedotknutelných právech a výsadách panovnického domu. V Anglii se v dobách vrcholného středověku koryfejové stavovského parlamen- tarismu dovolávali Velké listiny svobod. Do dnešních dnů z ustanovení této Listiny zůstává součástí platného práva jen několik málo ustanovení. Nedotčeno zůstalo však například toto: Nulli vendemus nulli negabimus aut differemus rectum aut justiciam . Často se uvádí, že anglický předstih v judicializaci veřejné správy byl dán hlavně tím, že se podařilo v historicky krátké době eliminovat partikularismy soudnictví typické pro kontinentální justici feudálního období. K tomuto pohledu přispěly mnohé vynikající osobnosti evropské kultury. Dante Alighieri v obou svých politických traktátech klade velký důraz na to, že vlastním posláním panovníka není právo stanovit (protože už existuje), ale zapsat a nařídit je. Na přelomu středověku a novověku se pak mnozí italští vzdělanci poohlíželi po Anglii a zjišťovali, kam dospěl Dantův ideál. Italský humanista, jehož poangličtěné jméno zní Polydore Vergil připomínal, že již Vilém Dobyvatel zřídil ve Westminsteru místo, kam se mohli obracet ti, kdož byli dotčeni přehmaty královských správců a místních soudů. Už zakladatel Normanské dynastie prý zřídil i nezávislou instituci s fiskální jurisdikcí. Přitom měl Vergil na mysli diferenciaci instituce curia regis a vysoce oceňoval, že soudí nikoli král, ale ctihodní a prý i nezávislí členové jeho dvora. Vergil také tvrdil, že fis- kálně-soudní instituce se jen omylem nazývá v angličtině Exchequer , ačkoli byla vytvo-

40