Pomahač: Proměny správního soudnictví

argumentace pomocí římského práva či zdůrazňování úřední kontinuity. I v doku- mentech z doby vlády Karla Velikého je věnována velká pozornost zlepšení vzděla- nosti samotných kleriků i ve věcech práva a správy. Tak například italský kapitulář vydaný v roce 801 v Pavii nakazuje ve sporných otázkách nebrat na zřetel pochybné mínění soudců, nýbrž nastolit královskou autoritu. Z roku 811 se dochoval Karlův kapitulář, jímž se stanoví, že právní případy zahájené za doby vlády Karlova otce Pipina (ten zemřel již v roce 768) již nemají být nadále projednávány v řádných termínech, aby nezpůsobovaly průtahy v řízení o aktuálních věcech. Proti nehod- ným soudcům brojila i báseň prominentního Karlova poradce Theodulfa z Orléansu a v Alkuinových dopisech salzburskému arcibiskupovi Arnovi nacházíme ostrou kri- tiku rozšířené korupce a nepotismu. Příznačně se později vyslovil jeden z největších vzdělanců té doby Atto z Vercelli, že jen blázen by se obrátil na veřejného soudce, protože inteligentní lidé vědí, že by jim upřel jejich práva. Dodejme jen, že Atto byl nejen biskupem a znalcem kanonického práva, ale i kancléřem dvou italských králů, takže dobře věděl, o čem píše. Až v desátém století se v Evropě počet obyvatelstva vrací k úrovni, kterou dosáhla v době svého největšího rozkvětu evropská část římské říše. Od poloviny 10. století pak Západ prochází několika vlnami hospodářského rozvoje, které však většinou jen potvr- dily, že autopragia a patrocinium přežívají a potvrzují, řečeno s Michaelem Mannem, nízkou úroveň moci despotické i moci infrastrukturní, což je stav generující feudální řád. Nejde přitom ani zdaleka o jev typický pro Západ, ale nalezneme ho v mnoha va- riantách již ve starověkých státech, počínaje egyptskou Střední říší. 50 Čím nižší je úro- veň despotické moci, tím obtížnější je svévolné vládnutí elity z centra. Nízká úroveň infrastrukturní moci však zároveň brání kontrole vládnutí zdola. Vytváří se tak stav, v němž je veřejná moc roztříštěná. Nemá smysl hledat nadosobní instituce, protože rozhodující je osobní závislost a personální svazek. Voltaire napsal v 23. kapitole Eseje o mravech , že feudální systém je starobylá forma vládnutí udržující se ve třech čtvrtinách naší polokoule v zemích s velice rozdílným státním zřízením, čímž potvrzoval elastičnost a odolnost feudálního řádu a nemož- nost ztotožnit ho s jedinou historickou skutečností. A anglický právní historik F. W. Maitland navíc napsal, že velmi dobrou odpovědí na otázku, kdo zavedl v Anglii feu- dální systém, je, že to byl Sir Henry Spelman. 51 Tento ctihodný Shakespearův součas- ník umožnil svým čtenářům za pomoci textů z Francie a z jiných zemí kontinentál- ní Evropy rozšířit si vzdělání. O feudálním systému, o němž podle Maitlanda před Spelmanem nikdo nikde nemluvil, se pak začalo mluvit a psát o to více. Zvláštním potěšením pro Angličany přitom bylo, že je tento nyní tak jasnozřivě poznaný systém 50 Srov. COULBORN, R. (ed.) Feudalism in History. Princeton: Princeton University Press, 1956 a BREASTED, J. The Middle Kingdom, the Feudal Age: State, Society and Religion. In: A History of Egypt: From the Earliest Times to the Persian Conquest . Cambridge: Cambridge University Press, 2016, s. 157–176. 51 MAITLAND, F. W. Costitutional History of England . Cambridge 1908, s. 142.

39