Pomahač: Proměny správního soudnictví

5. Moderní veřejná správa Od jakého historického momentu bychom měli veřejnou správu a správní soud- nictví považovat za moderní? Tato otázka může být snadno zavádějící, zejména pova- žujeme-li modernitu za hodnotový pojem a normativní ideu, nikoli za výraz časové posloupnosti. Navíc v obojím smyslu nejsou prvky modernity stálé a vše, co mohlo být považováno za pevné, může – obrazně řečeno – roztát. Komparativní výzkumy veřejné správy a správního soudnictví se liší ve vymezení předělu mezi premoderní a moderní fází vývoje o staleté časové úseky. Naše úvahy však bude možné rozumně zjednodušit, neboť se soustředíme na evropský vývoj a spojíme fenomén administrativní modernity s formováním novověké státnosti. Smyslem tohoto zjednodušení není posílit evropo- centrické vidění světa, ale zamyšlení se nad tím, co vedlo z evropského hlediska k tzv. opožďování vývoje v jiných částech světa a jaké to má důsledky v současnosti. Otázkou přeměny premoderní politické organizace do moderní podoby v pod- mínkách evropského Západu zabýval Richard Mackenney. 52 Pokusíme se jeho po- hled na tuto otázku stručně zrekapitulovat. Ještě v 16. století působily křesťanský univerzalismus a feudální lokalismus tak silně, že neotvíraly mnoho prostoru pro jiné politické uspořádání. Představa, že stát lze chápat jako abstraktní útvar oddělující vládce od ovládaných a vrchnost od poddaných, nacházela ohlas jen pozvolna. Vše komplikovaly nábožensky motivované násilnosti, které však zároveň vybízely k hledání ospravedlnění vlády, která čelila nábožensky motivovanému odboji. To bylo ostatně motivací Bodinova odsouzení feudální anarchie a papežské nadřazenosti, které vyústilo v akstrakci sekulárního státu s atributy univerzální mocnosti. Minulo jen několik de- sítek let a Evropa se ocitla ve víru třicetileté války, která nejen způsobila mnoho škod a utrpení, ale též urychlila politickou diferenciaci. V 17. století se možná nečekaně sekulární stát stal něčím zcela všedním, tedy jak evokuje Mackenney, běžnou mincí holičů a řemeslníků. Vraťme se ještě k Bodinově přesvědčení, že lidé různých vyznání musí žít společně v jednom politickém řádu. Existuje-li totiž stát z vůle boží jako zřízení, které odpovídá jen hříšnosti a nedokonalosti lidí, pak je přece jen ze všech zel nejlepší silná moc, která je schopna odporovat tyranským formám moci. Pak ovšem musí mít výlučně panovník nejvyšší moc i jurisdikci a suverenita musí patřit ne jako vlastnictví, ale jako absolutní výsost jedinému suverénu. Uznají-li všichni takovouto suverenitu, je reálné i to, že náboženské spory mohou být vyřešeny tolerancí, anebo alespoň trvalým příměřím. Bodin dospěl až k hranicím odůvodnění existence státu a práva přirozeným rozumem. Tyto hranice však jako skeptik zlehčující rozum ve prospěch upevnění autority a víry nepřekročil. Pro úplnost se sluší dodat, že autorovo zaujetí pro silnou vládu a razantní justici se zakrátko projevilo v jeho démonologickém díle ( Démonomanie des sorciers ). Toto dílo mělo ve své době větší ohlas než Livres de la République definující republiku jako právo se svrchovanou mocí možná i proto, že realita čarodějnických procesů byla 52 MACKENNEY, R. Evropa šestnáctého století . Praha: Vyšehrad, 2001, s. 82–93.

42