Pracovní právo 2021

moc soudní (nejméně v poslední době) pozapomínala, jaká je její úloha a jaké jsou její kompetence. Právě této otázce (se zaměřením primárně na pracovněprávní oblast) zde bude věnována v základních obrysech pozornost. 1. Křižovatky moci soudní Principiální základ demokratického právního státu předpokládá dělbu moci do známé triády. Stejně tak předpokládá vzájemné vyvažování a konkurenci mocí, systém brzd a protiváh. Tento výchozí teoretický konstrukt nemá uniformní podobu. Konečný způsob rozdělení a poměru mocí v jednotlivých státech v mezích výchozího schématu odráží mnoho faktorů, krom jiného i faktickou sílu a autoritu mocí odvislou od his- torické zkušenosti a vývoje příslušné společnosti, stejně jako od autority osob, které reprezentují jednotlivé moci na venek. Jde o proměnnou výslednici trvalého soupeření. Komplikace mj. nastává, není-li některá z mocí vnitřně názorově koherentní ohledně své úlohy a postavení vůči zbývajícím mocím. Konkrétněji řečeno, prezentují-li její (zejména význační) vykonavatelé odlišné pozice ve smyslu úlohy dané moci. V institucionálním uspořádání České republiky má nejlepší předpoklady pro vnitř- ní rozpolcenost ohledně své úlohy moc soudní. To je poměrně paradox, jelikož z hle- diska hodnotového podkladu demokratického právního státu leží zejména na moci soudní břímě ochrany a péče o právní jistotu a předvídatelnost práva. Že se uvedený předpoklad v současné době reálně naplňuje, je zřejmé. Děje se tak (nejméně) ve dvojím smyslu. Jednak jde o nejednotné rozhodování jednotlivých soudů, resp. i v rámci jednotli- vých soudů. Příčin je řada. Vedle osoby soudce jde zejména na nižších soudech nezane- dbatelnou měrou i o absenci efektivních informačních systémů v oblasti justice, které by umožňovaly informování o rozhodnutích v obdobných věcech mezi jednotlivými soudy. 4, 5 Stále přitom platí, že „ rozsudky … musí mít tak trvalou platnost, že by měly být považovány za jakýsi zákon. Kdyby totiž rozsudky byly jen osobním míněním každého soudce, žádný člen společnosti by jasně nevěděl, jaké má k ní závazky.“ 6 4 Z komunikace ze soudy ve dvou projektech (jednak šlo o zjišťování informací o počtu pracovněprávních sporů a působení zástupců zaměstnanců v pracovněprávních sporech, a jednak šlo o zjišťování rozhod- nutí o zrušení odborových organizací) se ukázalo, že některé soudy nemají přehled ani o své vlastní rozhodovací praxi, resp. že nevedou žádnou vnitřní evidenci rozhodnutí, která by umožňovala efektivně a flexibilně vyhledávat. 5 K rozhodování soudů a k rozdílům mezi nimi bylo více uvedeno na jiném místě. V této souvislosti viz Morávek, J. Jak právníci přicházejí o iluze, aneb (ne)veselé historky ze soudních síní. Právní rozhle- dy. Praha: C. H. Beck. 2019, sv. 13-14. K jedné z tezí obsažené v odkazovaném textu lze mj. připome- nout Montesquieho slova: „ Je také nutno, aby soudcové pocházeli z téže sociální vrstvy jako obžalovaný, nebo alespoň mu byli po této stránce rovni, aby si obžalovaný nemyslil, že upadl do rukou lidí, kteří mu chtějí sami ublížit.“ Srov. Montesquieu, Ch. O duchu zákonů. Dobrá Voda: Aleš Čeněk. 2003. s. 192. 6 Viz. Montesquieu, Ch. O duchu zákonů. Dobrá Voda: Aleš Čeněk. 2003. s. 192.

108