Pracovní právo 2021

Vedle toho jde o nejednotnost soudů v přístupu k úloze soudní moci a jejímu po- stavení a poměru vůči zbývajícím mocím. Konkrétněji řečeno o nejednotnost v názoru na to, zda soudce má být pouhými ústy zákona, zda má právo formulovat, dotvářet, či zda jej má i tvořit. Není výjimečné, že oba tyto projevy jsou v soudním rozhodnutí přítomny sou- časně, přičemž lze mít za to, že (a o to je to možná horší) jeden a ani druhý nebývají zamýšleny. Jsou jen důsledkem neznalosti jiné rozhodovací praxe či teoretické neusa- zenosti, příp. absence teoretické koncepce (respektu k ní) ohledně úlohy moci soudní. Který neduh je horší? Pro běžného adresáta pravděpodobně prvně uvedený. Z hlediska právního řádu jako celku a úrovně právní kultury však dozajista druhý z nich, zejména je-li tomu tak na úrovni vysokých soudů a soudu ústavního. Určitá míra nejednotnosti v rozhodování soudů je totiž přirozená a fakticky i po- třebná a prospěšná, když při zachování pravidel overrullingu 7 a konzistence v pojetí moci soudní umožňuje reagovat v situacích, kdy se předchozí judikaturní závěry (ustá- lená judikatura) ukáží (zejména v návaznosti na socioekonomické a technické změny) jako překonané. Bylo by skvělé, pokud by byla jednotná teoretická linie a jednotnost rozhodování zachovávána i na nižších soudech. Taková aspirace je však (v blízké budoucnosti) zřej- mě příliš ambiciózní s ohledem na rozdíly mezi soudci nižších soudů, zejména jde-li o jejich osobnostní předpoklady a vlastnosti, erudici, iniciativu a schopnost vést řízení. Bez diskuse však musí být přítomna v rozhodování a vystupování vysokých soudů, jmenovitě Nejvyššího správního soudu, Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a to jak kvůli působení na nižší soudy a sjednocování jejich přístupu a rozhodovací praxe, tak i kvůli určení jasné úlohy a pozice moci soudní v mocenské tirádě. Že potřebná konzistence schází, je zřejmé z několika následujících příkladů. Vzpomenout lze například na rozhodnutí: – Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 5825/2016 – Nejvyšší soud ve věci rozhodoval o peněžitém plnění odpovídající odstupnému v situaci, kdy za- městnavatel odmítal v návaznosti na pracovně-lékařský posudek o dlouhodobé zdravotní nezpůsobilosti zaměstnance k práci kvůli pracovnímu úrazu rozvázat pracovní poměr se zaměstnancem z uvedeného důvodu, a to ve snaze vyvá- zat se z povinnosti zaplatit zaměstnanci zákonem předepsané odstupné ve výši dvanáctinásobku průměrného výdělku zaměstnance. V rozhodnutí soud mj. 7 V této souvislosti viz například nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 11/02 (N 87/30 SbNU 309; 198/2003 Sb.), ze dne 15. 1. 2008 sp. zn. I. ÚS 605/06 (N 10/48 SbNU 95) a ze dne 22. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1275/10 (N 253/59 SbNU 581), či rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Harrach proti České republice, 28. 6. 2011, č. 40974/09.

109