Pracovní právo 2021

případ dle § 388 zákoníku práce; v takovém případě je obecný soud postupem dle čl. 95 odst. 1 Ústavy povinen neaplikovat nařízení vlády č. 276/2015 Sb., které je podzákonným právním předpisem, a konkrétní výši náhrady určit s přihlédnutím ke všem individuálním okolnostem případu způsobem obdobným v občanskopráv- ních vztazích.“ I v tomto případě, zejména s ohledem k tomu, že by bylo možné vystavět i ar- gumentaci hájící rozdílnost obou konstrukcí, lze uvažovat o dotváření práva ze strany soudu. – Ústavní soud ve věci sp. zn. IV. ÚS 1378/16 – Ústavní soud se ve věci zaobíral poskytováním informací o příjemcích veřejných prostředků ve smyslu záko- na č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v kontextu práva na ochranu osobních údajů. Krom jiného v rozhodnutí formuloval tyto pod- mínky, za jejichž splnění může povinná osoba odmítnout poskytnutí infor- mací: (a) účelem vyžádání informace je přispět k diskusi o věcech veřejného zájmu; (b) informace samotná se týká veřejného zájmu; (c) žadatel o informaci plní úkoly či poslání dozoru veřejnosti či roli tzv. „společenského hlídacího psa“; (d) informace existuje a je dostupná. K tomu Ústavní soud doplnil, že: „ nejsou-li všechny tyto podmínky splněny, potom odmítnutí poskytnout žadateli informaci o platu a odměnách zaměstnance není porušením povinnosti státních orgánů a orgánů územní samosprávy poskytovat přiměřeným způsobem informace o své činnosti, vyplývající z článku 17 odst. 5 Listiny .“ Za (mírně řečeno) problematické lze ve vztahu k danému rozhodnutí považo- vat, že zákonná úprava nepředpokládá na straně žadatele o poskytnutí informací uvedení účelu, pro který si údaje žádá, stejně tak jako nepředepisuje povinnost prokázat, že žadatel jedná ve veřejném zájmu jako „společenský hlídací pes“. 9 Krátce řečeno, Ústavní soud zde vytvořil zcela originální pravidla, která lze v praxi problematicky uplatňovat. – Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 3955/2018 a Ústavní soud ve věci sp. zn. I. ÚS 2820/20 – jmenované soudy rozhodovaly o otázce stejné od- měny za práci stejné hodnoty ve smyslu ust. § 110 ZPr. Oba soudy se při rozhodování striktně přidržely zákonné dikce. Neuhnuly z ní ani při určování rozsahu kritérií, která mají být posuzována při hodnocení srovnatelnosti prá- ce jednotlivých zaměstnanců, když v této souvislosti mj. Nejvyšší soud uvedl „ s jinými hledisky týkajícími se vnějších podmínek, v nichž zaměstnavatel půso- bí a zaměstnanec pro něj vykonává práci, vlastní výkon práce neovlivňujících, zákonodárce nepočítá. “, což lze považovat za správný závěr. Stejně striktním způsobem přistoupily i k pojmu zaměstnavatel, pro to však lze mít v kontextu

9 Bylo by možné pokračovat ještě řadou dalších rozhodnutí.

112