Pracovní právo 2021

Při vážení dotčených hodnot musí soudce reflektovat mj. i právní jistotu a legitim- ní očekávání všech dotčených, přičemž právní jistota a koncept dělby moci mu neu- možňuje formulovat vlastní originární (obecná) pravidla neopírající se o text zákona; to neplatí pro ne aplikaci pravidel, resp. jejich aplikaci na případy, na které podle ja- zykového vyjádření dopadat nemají (viz shora), stejně jako pro zákonem předvídanou analogii za účelem vyplnění mezer v právu k zajištění účelu práva a ochrany hodnot. Stejné platí i pro Ústavní soud, který si nemůže takovou pravomoc přisvojit ani s po- ukazem na svou úlohu ochránce ústavnosti, neboť právě ta určuje, že nemůže vykročit z naznačených mezí. Jinak řečeno, konečnou podobu práva v tomto pojímání tvoří ve vzájemné součin- nosti všechny tři moci. Primárním iniciátorem obecných pravidel musí být moc záko- nodárná. Zbývající moci, zejména moc soudní, rozhoduje o individuálních právech, hledá v obecných normách individuální pravidla dopadající na daný případ, podle nich jej posuzuje a rozhoduje o něm, přičemž jí podaný výklad, s ohledem na zásadu, že v obdobných případech se má rozhodovat obdobně, jí samu zavazuje (s výjimkou viz shora). Vyřčená pravidla v rozhodnutích lze z tohoto důvodu vnímat jako konkrétní podobu pravidel obsažených v právních předpisech. V situacích naznačených shora, kdy nelze podle nalezeného/rekonstruovaného pravidla ve shora uvedeném smyslu dobře rozhodnout, jí přísluší úloha korektora, který právo dotváří. Pro (nikoli překvapivý) závěr, že v demokratickém právním státě, resp. v České republice by mělo postavení a úloha moci soudní a soudce odpovídat posledně nazna- čenému, se vyslovuje jak moc soudní, tak i moc zákonodárná. Poukázat lze v této souvislosti mj. na rozhodnutí Ústavního soudu zveřejněné pod č. 30/1998 Sb.: „ Dalším naprosto neudržitelným momentem používání práva je jeho ap- likace vycházející pouze z jeho jazykového výkladu. Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzděla- nosti, smysl a účel právní normy činí z práva nástroj odcizení a absurdity. Akceptace i dalších pramenů práva, kromě práva psaného (zejména obecných právních principů), evokuje otázku jejich poznatelnosti. Jinými slovy, evokuje otázku, zda je jejich formulování věcí libovůle nebo zda lze stanovit při jejich formulování do určité míry ob- jektivizovatelné postupy. Demokratický systém čelí možné libovůli při formulování „nepsaného práva“ dvojím způsobem. Nesdílí v našem prostředí tak hluboce zakořeněnou skepsi k možnosti činit odpo- vědná individuální rozhodnutí a předkládat je na základě přesvědčivé argumentace veřej- nosti k posouzení. První garance vůči libovůli je tudíž kulturní a mravní kontext odpověd-

116