Pracovní právo 2021

představu o všeobjímajícím komplexním zákonodárství, které soudce toliko čte a po- dle přesných a jasných instrukcí bez vlastní ingerence koná. To nás přivádí k druhé volnější pozici, pozici, v níž lze moci soudní přisoudit větší váhu a sílu vůči moci zákonodárné. Tou je dotváření práva v mezích určených zákonodárcem. Za jeden ze základních nástrojů lze v tomto směru považovat neurčité právní pojmy a (jak zmiňuje Ústavní soud ve shora odkazovaném rozhodnutí) jimi tvořené právní normy s neurčitou hy- potézou, stejně jako tradiční interpretační instrumentárium, včetně pravidel logického výkladu a výrokové logiky. 15 Z hlediska teorie pojmu 16 se v tomto případě pohybujeme vedle jádra v jeho neu- rčité části. Nedochází však k extenzivnímu výkladu, kdy je působnost pravidla (s odka- zem na základní účel a cíle práva) rozšiřována i na případy, které pod pojem nespadají. Stejně tak nedochází k restriktivnímu výkladu, kdy by pravidlo (z důvodu viz shora) ne- bylo aplikováno na případy, na které by podle jeho jazykového vyjádření dopadat mělo. Jinak řečeno, není zde hodnotový korektiv ze strany soudce. Soudce není prostými ústy zákona. Interpretuje slova zákonodárce, hledá v nich pravidla i s přihlédnutím k obecným principům právním, zásadám demokratického právního státu a obecně uznávaným úzům, příp. za použití (zákonodárcem připuštěné) analogie, a tato dílčím způsobem formuje a právo tak částečně dotváří. Nevykračuje však ze slov zákona a ne- tvoří nová pravidla. Konečně je tu třetí pozice. Ta staví na charakteristice uvedené v předešlém odstav- ci. Rozdíl spočívá v tom, že úlohou soudce je vedle toho z pověření ústavodárce (pomy- slného suveréna - lidu) vědomého si nedostatků moci zákonodárce, korigovat a odstra- ňovat zjevné nespravedlnosti. Reagovat na případy, kdy by důsledek aplikace právních pravidel dovozených ve shora uvedeném smyslu způsoboval závažné nespravedlnosti, byl neproporční z hlediska chráněných hodnot, příčil by se zdravému rozumu a koneč- nému účelu práva; při tomto pojímání je zásadní přesvědčivé zdůvodnění rozhodnutí. V těchto případech je povinností soudce na danou situaci pravidlo, které by se jinak aplikovat mělo, neaplikovat, nebo naopak pravidlo, které by se aplikovat nemělo, použít. Míra možné ingerence je z povahy věci různá v závislosti na oblasti práva, které se týká – širší je v oblasti práva soukromého, dotýká-li se rozhodnutí pouze zájmů sporných stran, užší v oblasti práva veřejného, zejména pokud by se mělo jednat o roz- hodnutí v neprospěch účastníka řízení.

15 K tomuto srov. například Gerloch, A. Teorie práva. 3. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk. 2004, s. 139 an., nebo Veverka, V., Boguszak, J., Čapek, J. Základy teorie práva a právní filozofie. Praha: Codex. 1996, s. 124 an, 16 Srov. Melzer, F. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vyd. Praha: C.H. Beck. 2010. s. 102 an.

115