Pracovní právo 2021

Jinak řečeno, odvolací soud i Nejvyšší soud se v tomto případě (na rozdíl od okresního soudu) nijak nepokusily o dotváření či utváření práva za účelem naplnění jeho končených cílů a staly se pouhými ústy zákona. 2. O úloze a postavení moci soudní Jak bylo naznačeno shora, koncept demokratického právního státu vylučuje, aby právem byly autoritativní výroky osoby, kterou můžeme označit termínem soudce, ale taky král, císař nebo jakkoli, pokud tato není ve svém rozhodování nijak omezena, a která sama sebe ustanoví do pozice původce pravidel, o jejichž aplikaci v konkrétních případech také rozhoduje. Pojistkou před vznikem autoritativní vlády v naznačeném smyslu je dělba moci. V rámci dělby moci lze uvažovat o úloze soudce a postavení soudní moci trojím způsobem v závislosti na tom, jakou sílu moci soudní přiřkneme vůči moci zákono- dárné, resp. v závislosti na možnostech a omezeních soudce při interpretaci a aplikaci práva. První je koncept (předpokládající silně oslabenou moc soudů) soudce automatu. 11 Ten je však již dávno z řady důvodů překonán; šlo o krátkou dějinnou epizodu. Nejprostší z důvodů pro její odmítnutí je, že kvůli pestrosti života a proměnám společnosti je iluzorní představa všeobjímajícího vyčerpávajícího spravedlivého záko- nodárství, kterému neunikne žádná normování hodná situace. V této souvislosti lze vzpomenout již Juliánova slova „ ani zákona, ani senátní usnesení nemohou být sepsány tak, že zohledňují všechny případy, které někdy mohou nastat, úplně postačí, když se vzta- hují na to, co se často přihodí (D 1, 3, 10).“ 12 Obdobně se vyjadřuje i Ústavní soud, který například ve věci sp. zn. III. ÚS 3221/11 uvedl: „soudce není „subsumpční auto- mat“, který na skutkový stav aplikuje „dokonalé“, tj. jednoznačně znějící (a všechny situace výslovně řešící) zákonné ustanovení, nehledě na to, že se v řadě případů jedná o záměr zákonodárce, jako je tomu u norem s relativně neurčitou hypotézou, kde je dotváření práva ze strany justice nezbytné.“ Vedle toho je třeba vnímat, že vůle zákonodárce vyjádřená primárně slovy právních předpisů musí být při rozhodování o věci rekonstruována, což se děje interpretací textu právního předpisu. 13 Tento aspekt s ohledem na nedokonalost jazyka a odlišná předpo- rozumění interpretů 14 rozbíjí, vyloučíme-li, že zákonodárce bude současně soudcem, 11 V této souvislosti viz například Montesquieu, Ch. O duchu zákonů. Dobrá Voda: Aleš Čeněk. 2003. s. 190, Beccaria, C. O zločinoch a trestoch. Bratislava: Kalligram. 2009. s 39, Žák Krzyžanko- vá, K. Právní interpretace – mezi vysvětlováním a rozuměním. Praha: Wolters Kluwer. 2019. s 43. 12 Srov. Žák Krzyžanková, K. Právní interpretace – mezi vysvětlováním a rozuměním. Praha: Wol- ters Kluwer. 2019. s. 40. 13 Vůli zákonodárce je jednak konečný stav a jednak samo pravidlo určené k jeho dosažení. 14 Dále viz například Grondin, J. Úvod do hermeneutiky. Praha: OIKOYMENH. 2011.

114