Pracovní právo 2021

vědi z pracovního poměru byly sólistkám opery dány skutečně proto, že se v důsledku organizační změny staly nadbytečnými. Rozhodnutí zaměstnavatele – provozovatele divadla – o organizační změně spočívalo v tom, že se rozhodl snížit počet sólistů opery, přičemž na jejich role nadále využíval hostující (externí) umělce, s nimiž neuzavíral smlouvy pracovní, ale „autorské smlouvy“. První otázka, kterou bylo v těchto souvis- lostech nutné zodpovědět, bylo, zda je zaměstnavatel oprávněn rozhodnout, že určité činnosti vykonávané dosud zaměstnanci, bude zajišťovat jinak (než prostřednictvím zaměstnanců v pracovním poměru). Protože šlo o plnění běžných úkolů zaměstnavate- le (divadla), musel dovolací soud posoudit použitelnost předchozích závěrů judikatury vztahující se k běžným úkolům zaměstnavatele. Uzavřel, že právní úprava (účinná již od 1. 1. 2007) umožňuje zaměstnavatelům, aby své běžné úkoly vyplývající z před- mětu jejich činnosti (stejně jako úkoly ostatní) plnili i jinak než prostřednictvím osob zaměstnávaných v základním pracovněprávním vztahu. Jedním dechem však doplnil, že se v případě těchto jiných smluv (smluvních vztahů) nesmí jednat o výkon závislé práce. Poté svoji pozornost zaměřil na to, zda v konkrétním případě sólistů opery byly či nebyly naplněny znaky závislé práce. Za základní definiční znaky závislé práce ozna- čil vztah nadřízenosti a podřízenosti, možnost dávat pokyny a nutnost je respektovat, přičemž mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem jde o zvláštní osobní vztah, pro který je typická osobní či hospodářská závislost zaměstnance na zaměstnavateli. Pracovní vztah zakládá závazek loajality zaměstnance a závazek zaměstnavatele chránit zdraví za- městnance a jeho bezpečnost při práci (v tomto ohledu jde spíše o podmínky, za nichž je závislá práce vykonávána, stejně jako to, že závislá práce je vykonávána za mzdu, v pracovní době, na pracovišti, případně jiném dohodnutém místě, na náklady zaměst- navatele a jeho odpovědnost). Pomocnými znaky závislé práce jsou pak podřízenost zaměstnance kontrole ze strany zaměstnavatele, využívání prostředků zaměstnavatele, to, že zaměstnanec neodpovídá za výsledek práce a je trvale vázán k jednomu zaměst- navateli. Soud zdůraznil praxi u těch výkonných umělců, u nichž je kladem důraz na kreativitu, samostatnost a mnohdy i improvizaci, kteří mají nízkou míru závislosti na druhé straně závazkového vztahu (uzavírají smlouvy na určité role v rámci předsta- vení s dohodnutým počtem repríz), k níž nejsou trvale vázáni. U těchto osob pak podle soudu závisí na vůli smluvních stran, zda činnost výkonného umělce bude vykonávána v základním pracovněprávním vztahu nebo na základě občanskoprávní dohody. V souvislosti s předchozím rozhodnutím (21 Cdo 3978/2018) se nabízí otázka, jaké je postavení výkonného umělce, který sice uzavřel s provozovatelem divadla sou- kromoprávní smlouvu, avšak následný výkon jeho činnosti naplňuje všechny znaky závislé práce. Je-li pro posouzení vůle účastníků významné rovněž to, jak strany násled- ně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (srov. § 556 odst. 2 občanského zákoníku), pak musí opět převážit pravá povaha právního jednání. Je tedy zřejmé, že rozhodnutí ve věci sólistů opery je nutné vykládat tak, že strany (v této spe- cifické situaci) sice mají volbu, pro jaký právní režim své spolupráce se rozhodnou, ale tento režim také musí skutečně realizovat.

130