Pracovní právo 2021

5. Nárok na poskytnutí určitého druhu služeb a jeho rozsah Výše uvedenou otázku řešil před několika lety Ústavní soud ve vztahu k požadavku rodičů dítěte se zdravotním postižením na poskytnutí velmi specifické sociální služby. Rodiče argumentovali povinností kraje takovou službu zřídit, pokud jí klient systému na území kraje potřebuje. Ústavní soud ve svém nálezu I. ÚS 2637/17 judikoval, že „osoby se zdravotním postižením nacházející se v nepříznivé sociální situaci mají veřejné subjektivní právo na dostupnost vhodných služeb sociální péče.“ Ústavní soud interpretoval základní právo na zdraví, právo na přiměřenou životní úroveň a právo na nezávislý způsob života ve světle národního ústavního práva (čl. 31 Listiny základních práv a svobod) a mezinárodního práva (Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kultur- ních právech a Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením) Toto právo vyplývá z § 38 zákona o sociálních službách, kterým je na zákonné úrovni prováděno několik základních práv osob se zdravotním postižením: právo na zdraví, právo na přiměřenou životní úroveň a právo na nezávislý způsob života a zapojení do společnosti. Ústavní soud uvedl, že právo zakotvené v § 38 ZSS představuje sociální právo obecnější povahy, jemuž odpovídá povinnost veřejné moci zajistit dostupnost vhod- ných sociálních služeb pro osoby se zdravotním postižením nacházející se v nepříznivé sociální situaci. Tato povinnost je v § 95 písm. g) zákona o sociálních službách stanove- na krajům, které jsou povinny zajišťovat dostupnost sociálních služeb na svém území. Dle Ústavního soudu to znamená povinnost krajů zabezpečit, aby osobám v nepříz- nivé sociální situaci na jejich území byly k dispozici potřebné sociální služby, včetně služeb sociální péče. Ústavní soud tento svůj výklad ještě upřesnil, když uvedl: „Nejde přitom o to, aby dotčené osoby měly přístup k sociální péči v konkrétní podobě přesně podle svých ideálních představ, například u konkrétního poskytovatele sociálních služeb; jde o to, aby existovaly a dotčeným osobám byly dostupné takové služby, které jsou adekvátní jejich stavu a situaci a mohou jim pomoci vést důstojný a co nejnezávislejší život, při zachování maxima osobní autonomie, bez sociálního vyloučení a při maximálním so- ciálním začlenění.“ 18 Právě tato část odůvodnění judikátu Ústavního soudu se jeví jako velmi dobře použitelná i pro otázku dostupnosti služeb sociální péče pro zranitelné seniory, jež by měly zabezpečit co nejdůstojnější a nejméně závislý život. Je zjevné, že pod takový pojem nelze zařadit život v pobytovém zařízení sociálních služeb, pokud si senior přál setrvat ve svém sociálním prostředí a ústavní péči volil jen z toho důvodu, že mu neby- lo možné zařídit dostatečné množství sociálních služeb „domů“. Je s podivem, že se dosud na soud neobrátil žádný subjekt, který podporuje péči o seniory v domácím prostředí. Je přitom zjevné, že v ČR se terénních sociálních 18 Obdobně srov. II.ÚS 3169/16

147