SBORNÍK 66 SVOČ 2016

SEKCE G TRESTNÍ PRÁVO

Rekognice osob a vady její realizace Marek Dvořák – PF UK

1. Úvod Rekognice je jedním ze zvláštních způsobů dokazování podle § 104b trestního řádu 1 ( dále jen „ TŘ “). Jedná se o důkazní prostředek, který můžeme definovat jakožto spe- cifickou formu výslechu podezřelého, obviněného či svědka za účelem znovupoznání a důkazně relevantního ztotožnění konkrétní osoby či věci (objektu) poznávajícím. Základní odlišností rekognice oproti standardnímu výslechu je především cíl tohoto úkonu, jímž je identifikovat určitou osobu na základě jejího znovupoznání (zatímco výslech směřuje k pouhé reprodukci dříve vnímaného na základě slovního vyjádření). Pojem rekognice je latinského původu (z latinského označení „ recognitio“ ), a lze jej do češtiny přeložit jako opětovné seznání nebo (roz)poznání, případně uznání či stvr- zení. 2 Rekognice, někdy také označovaná jako poznávací řízení ve smyslu trestně-pro- cesního úkonu sui generis, je též významnou kriminalistickou metodou identifikace užívanou na území českých zemí po několik století. Již v druhé polovině 19. století, kdy naše území tvořilo součást rakouské monarchie, se můžeme v tehdejším trestním řádu (zákon č. 119/1873 ř.z., trestní řád) setkat s termínem agnoskace či agnosková- ní , a to konkrétně v ustanovení § 168. 3 Tento termín označoval širší okruh úkonů v trestním řízení, mezi které spadala i rekognice. Již tento předpis předpokládal ales- poň dvoufázovost rekognice, avšak na rozdíl od dnešní úpravy nevyžadoval mnohost představovaných osob či věcí poznávajícímu. Samotný úkon znovupoznání osoby tak probíhal formou, kterou bychom dnes označili za konfrontaci. Nastíněná právní úpra- va vydržela na českém území po dlouhá léta až do přijetí nového trestního řádu v roce 1950. Rekognice je tak jeden z nejstarších důkazních prostředků s více než stoletým právním vývojem. Samotná historie trestním právem neformalizovaných úkonů, při kterých docházelo ke ztotožňování osob svědky na základě jejich vzhledu, pak zřejmě sahá ještě mnohem hlouběji.

1 Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) 2 Ottův Slovník naučný, I. díl. Praha: Nakladatel a vydavatel J. Otto, 1888, s. 457

3 Zákon č. 119/1873 ř.z . v § 168 stanoví: „Nastane-li potřeba, aby svědek seznal osoby nebo věci, buďtež mu příhodným způsobem představeny nebo předloženy; prvé však buď svědek vybídnut, aby je zevrubně popsal a rozeznávací známky jich pojmenoval. Byli-li by svědkové v seznání svém o důležité věci mezi sebou na roz- dílu, může soudce vyšetřující učiniti, aby byli sobě v oči postavení. Vůbec nemá se více osob zároveň v oči sta- věti než dvě. Osoby v oči postavené buďtež o každé okolnosti, v příčině kteréž se mezi sebou nesrovnávají, zvlášť o sobě slyšeny a odpovědi obapolné protokolem zapsány.“

354