SBORNÍK 66 SVOČ 2016

Jednotlivé výše uvedené druhy svémoci měly samozřejmě také svou genezi. Opovědnictví mělo svůj původ v institutu krevní msty. 23 Např. obsazování cizích tvrzí patrně souvise- lo s násilným zmocněním se movitého i nemovitého majetku formou plenění. Plen se v českém středověku objevoval poměrně často a nebyl neznám ani ranému novověku. Zemské české právo znalo dva druhy plenu – plen jako svémoc a plen jako soudní zabavení majetku pachatele. 24 V některých právních památkách, jako v Knize Rožmberské, je trestán stejným tres- tem jako trestný čin loupeže. 25 Zřízení zemské z roku 1549 svémoc rozšířilo i na de- likt žhářství (čl. 23), násilného zmocnění se majetku jiného feudála (čl. 21), střežení s úmyslem zavraždit protivníka (čl. 31), opovědění nepřátelství. 26 Karel Malý z tohoto právního pramene vyvozuje, že delikty uvedené v čl. 20 – 24 jsou závažné delikty, které označuje jako delikty I. kategorie, a delikty uvedené pod čl. 30 a 31 jako méně závaž- né. 27 Jak je z obsahu deliktů patrné, jde již spíše o obecné porušení práva ve smyslu vzetí práva do vlastních rukou, než jen o delikty majetkové. Jedním z dalších deliktů, které patřily do svémoci, a současně byly jedním z prvků opovědních válek, bylo přechovávání osob, fedrování. František Hoffmann zastává ná- zor, že rozsáhlá síť konfidentů s opovědníky měla své využití v době husitských válek ve vojenské taktice. 28 Eduard Maur to ještě doplňuje, že se mnozí opovědníci uplatnili v husitských či katolických vojscích jako profesionální bojovníci. 29 Všechny zde uvedené druhy svémoci, lze obsahově zahrnout pod opovědní války, neboť tyto samy o sobě zahrnovaly jak plen, tak fedrování, čili přechovávání zemských škůdců, přepadávání, loupeže atd., jak bude záhy i doloženo. Tolik tedy teorie, ale co vlastně vyplývá z konkrétních historických, neprávních pra- menů, jako byly opovědní listy, holdovní listy atd., či právních jako byly landfrýdy , přímierné listy , mírové smlouvy apod.? Často se hranice mezi deliktním jednáním, jako byly loupeže a plenění překrývala legitimnější formou – opovědní válkou. Kdy vlastně mohl být někdo opovědníkem a kdy byl již zemským škůdcem? K tomu, aby se jednalo o legitimní formu mimosoud- ního narovnání – opovědní válku, muselo dojít k formálnímu oznámení nepřátelství, poté se naplňovaly vzájemným obsazováním cizích tvrzí, pleněním, loupežemi, zajímá- ním poddaných a služebníků. 30 23 RAUSCHER, Rudolf. Usmrcení člověka v českém právu zemském . Bratislava: Právnická fakulta, 1927. 91 s., s. 36 24 JIREČEK, Hermenegild. Slovanské právo v Čechách a na Moravě . Sv. 2. Sklad K. Bellmanna, 1 8 6 4 , 319 s., s. 258. 25 Kniha Rožmberská, kritické vydání opatřené poznámkami a glosářem, jež učinil V. Brandl . Nákladem Jednoty právnické, 1872, 144 s., s. 79. 26 CIB IV/1, s. 383- 3 8 8 , Zřízení zemská 1564 CIB IV/1, s, 600-607. 27 MALÝ, Trestní právo v Čechách v 15.–16. století , s. 86. 28 HOFFMANN, K povaze drobné války, s. 71. 29 MAUR, Lokální záští a předpoklady husitství, s. 45. 30 AČ II, s. 518 – 531; MZA, fond Premonstráti Louka, sign. 1439 II 05, MZA, fond Jezuité Brno, sign. 83.

484