SBORNÍK 66 SVOČ 2016

tento nástroj svémoci, odstranit, nebo alespoň zmírnit. Jako příklad lze uvést římský Zákon 12 desek, nebo Lex Iulia de vi privata, stejně tak jednotlivé prétorské interdikty. V českém prostředí se proti svémoci a opovědi, či také záští, vystupuje již za pano- vání Václava IV. V dobách husitských nepokojů, kdy veřejná moc v osobě panovníka absentovala, se opovědnictví rozmohlo a pokračovalo až do konce vlády slabých pa- novníků, Jagellonců. Opovědníci získávali v těchto záštích vojenské zkušenosti a v do- bách husitských nepokojů pak nacházeli uplatnění jako profesionální vojáci ve vojscích na obou nepřátelských stranách. To, že opovědi byly deliktem v době pozdního stře- dověku a raného novověku časté, dokazuje i množství listů panského, ale i nižšího uro- zeného stavu, v nichž museli opovědi a opovědníky řešit. Teprve první Habsburkové na českém trůně definitivně tento delikt nejen omezili, ale doslova vymýtili. Tato sice krátká existence institutu opovědi, leč ne nevýznamná, zanechala stopy v několika kodifikacích pozdního středověku a to ve formě zákazů. Jak zřízení zemská, tak i Práva městská Kristiána z Koldína atd. obsahují zákazy opovědi. Jak z těchto práv- ních památek vyplývá, byla opověď sankcionávana velmi tvrdě – trestem smrti, doži- votní ztrátou cti a majetků. Pochopitelně, že tento závěr se vztahuje na dobu, kdy byla opověď, čili záští, nelegitimní. V dobách, kdy bylo v českých zemích bezvládí a tzv. „ práva nešla “, to bylo zcela legitimní řešení sporu, vyvěrající jak z důvodů majetkových škod, tak nemajetkových, jako byla škoda na politickém poli (vesměs poškození pověs- ti u politicky významných osob) apod. Tyto lokální, ale občas i přeshraniční, válečné spory jednotlivců, nebo ve 40. létech 15. století dokonce šlechtických frakcí – jednot, byly velkou hospodářskou újmou celé tehdejší společnosti, neboť byly pleněny vsi, města, zabavován dobytek, zajímání či dokonce pobíjení poddaní. Bylo zcela zjevné, že tyto opovědní války byly jakýmsi reziduem chaosu a vyřizování nejen osobních záští, ale i majetkovým obohacováním jedné strany na úkor strany druhé z dob husitských nepokojů a jen velmi těžko se ruku v ruce s prosazováním panovnické moci, omezovaly, aby nakonec byly zcela panovnic- kou autoritou zakázány. Celkově však opovědní války, záští a to jak v českém středověku, tak v ostatních zemích, spíše než jako způsob mimosoudního narovnání, vyznívají jako snaha o obo- hacení se na úkor slabšího protivníka a to legální cestou, nebo jako způsob prosazení politických cílů. Ale ať byly důvody k těmto ekonomickým a také společensky nežá- doucím jevům jakékoliv, středověká společnost se vždy snažila, byť s různou intenzitou a různou mírou úspěchu, pacem et iustitiae , tyto jevy eliminovat.

498