SLP 02 (2013)

sjednanou odměnu. V praxi ale stát plně využil zákonné zmocnění dané ústředním orgánům, 509 kterým byla v ustanovení § 239 ZP 1965 ponechána možnost v dohodě s ministerstvem financí a s ústředními výbory odborových svazů 510 stanovit zásady pro odměňování pracovníků činných podle těchto dohod a bližší podmínky pro jejich uza- vírání. Odměňování prací konaných podle dohod o provedení práce a vyskytujících se ve více odvětvích mělo upravit ministerstvo financí. 511 Rozsah regulace odměňování v různých podzákonných předpisech dosáhl ohromného rozsahu a stal se jedním z váž- ných problémů této úpravy. 512 Vedle absence svrchovanosti zákona daná úprava přede- vším bránila adekvátnímu motivačnímu odměňování vykonané práce. Platná úprava nepovažuje ujednání o odměně za podstatnou náležitost dohody o práci konané mimo pracovní poměr a znevýhodňuje zaměstnance pracující na základě dohod jejich neza- hrnutím do povinných příplatků ke mzdě či platu. Jak jinak vysvětlit ustanovení § 77 odst. 2 písm. e) ZP? Nežádoucí účinky této úpravy lze eliminovat pouze prostřednic- tvím zásady stejné odměny za stejnou práci. 513 Dalším rozdílem, který ovšem zákoník práce 2006 nepřevzal, bylo oprávnění pra- covníka konat práci za pomoci rodinných příslušníků uvedených v dohodě. 514 Takto se násobil potenciál volného času pracovníků, kteří k plnění úkolů (často i pro mateř- skou organizaci) využívali příslušníků vlastní rodiny. Zjevnou nevýhodou takto ko- nané práce byla častá nemožnost zjistit skutečného viníka nekvalitně odvedené práce. Odpovědnost organizace 515 i pracovníka za škodu způsobenou při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ní byla řešena stejně jako v pracovním poměru, výše náhrady škody způsobené pracovníkem z nedbalosti však nesměla přesáhnout třetinu skutečné škody a nesměla ani být vyšší než třetina odměny sjednané za provedení této práce. Pracovník odpovídal organizaci dle pracovněprávních předpisů i za škodu způ- sobenou ze strany jeho rodinných příslušníků, kteří mu při práci pomáhali. Vznikla-li ale při výkonu práce škoda rodinným příslušníkům, odpovídala organizace za úraz jen podle občanského zákoníku. 509 Novelizace provedená zákonem č. 20/1975 Sb. doplnil „vláda Československé socialistické republiky“. 510 Po novelizaci zákonem č. 153/1969 Sb. s „příslušnými odborovými orgány“ a po novelizaci zákonem č. 20/1975 Sb. „Ústřední radou odborů“. 511 Po novelizaci zákonem č. 153/1969 Sb. Ministerstva práce a sociálních věcí České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky. 512 K rozsahu úpravy srov. derogační ustanovení vyhlášky č. 425/1991 Sb., o odměňování prací konaných mimo pracovní poměr. 513 Smluvní princip se naopak důsledně uplatnil ve slovenské úpravě (srov. ust. § 226 odst. 2 a § 228a odst. 1 slovenského zákoníku práce). 514 Možnost pracovníka nechat se zastoupit při výkonu práce v pracovním poměru se ovšem též dovozovala. 515 Zdánlivě jinak tomu bylo v případě odpovědnosti za nemoc z povolání. Ust. § 235 odst. 2 v původní re- dakci upravovalo odpovědnost organizace pouze za úraz, který se pracovníku přihodil při výkonu práce. K nápravě došlo zákonem č. 153/1969 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce. Srov. bod 81, kte- rým se mění ust. § 235 odst. 2 zákoníku práce 1965. Srov. též důvodovou zprávu k předmětné úpravě, tisk 26, FS ČSSR http://www.psp.cz/eknih/1969fs/tisky/t0016_04.htm (Cit.: 11. 7. 2011).

105