SLP 02 (2013)

ku. Předmětné ustanovení zaručovalo též právo na stejnou odměnu za stejnou práci bez ohledu na pohlaví. Ústava z 1960 v čl. 21 dávala všem občanům právo na práci a na odměnu za vykonanou práci podle jejího množství, jakosti a společenského význa- mu. Právo na práci a na odměnu, jak proklamoval čl. 21 odst. 2 Ústavy z 1960, bylo zajištěno celou socialistickou hospodářskou soustavou, která nezná hospodářských kri- zí ani nezaměstnanosti a zaručuje neustálé zvyšování reálné odměny za práci. Odst. 3 téhož článku zavazoval stát, aby zaměřil svou politiku tak, aby s rozvojem výroby a s vzrůstem produktivity práce mohlo docházet k postupnému zkracování pracovní doby bez snížení mzdy. Právo zaměstnance na spravedlivou odměnu za práci zůstalo chráněno též v platném ústavním pořádku, v čl. 28 Listiny. S tímto právem souvisí též zákaz nucené práce dle čl. 9 Listiny. Články 28 a 9 Listiny byly provedeny do prostého práva jednak zakotve- ním normativní zásady spravedlivého odměňování zaměstnanců v ust. § 1a písm. c) ZP, jednak v ust. § 346c ZP. Obojí bylo zakotveno v ZP s účinností od 1. 1. 2012. Pokud jde o zásadu spravedlivého odměňování zaměstnanců, je nutno doplnit, že toto sociální právo bylo již dříve rozvedeno do základní zásady upravené v čl. IV zá- koníku práce 1965. Jednalo se o právo na odměnu za vykonanou práci podle jejího množství, jakosti a společenského významu. Tato zásada však neměla normativní pova- hu, jednalo se pouze o obecné výkladové pravidlo, které bylo podpůrně používáno při aplikaci konkrétních ustanovení zákoníku práce. 838 Od 1. 1. 2012 je naopak této zásadě propůjčen ust. § 4 a 19 ZP normativní význam. Právo na spravedlivou odměnu je dále rozvedeno v ZP do úpravy mzdy, platu a odměny z dohody, ochrany alimentační funkce mzdy (např. úprava minimální mzdy, nejnižší úrovně zaručené mzdy, zákaz truku, splatnost mzdy atd.), zásady za stejnou práci stejná odměna a celé řady dalších institutů. Rovněž zpřísněná ochrana dle ust. § 346c ZP, dle kterého zaměstnanec nemůže zaměstnavatele zprostit povinnosti poskytnout mu mzdu, plat či odměnu z dohody má historické souvislosti. Za první republiky bylo oproti úpravě od roku 1965 zásadně možné, aby se zaměstnanec vzdal hmotných nároků plynoucích mu z pracovní smlou- vy. Dělo se tak smlouvou o prominutí (dle ust. § 1444 OZO), které mohla být bez- platná nebo úplatná. 839 Zaměstnanec se mohl vzdát pouze tzv. hmotných nároků, a to v zásadě kdykoliv (např. přímo na výplatní listině). 840 Naopak nebylo možné se vzdát nároků plynoucích z veřejnoprávních předpisů a z kolektivní smlouvy. 841 Pokud byl nárok zaměstnance upraven kogentními předpisy, bylo možné se ho vzdát teprve při 838 Srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/94. 839 Srov. Krčmář, J.: Právo občanské III. Obligační právo, publikací Všehrdu č. 25, Praha, Všehrd 1929, str. 112. 840 Srov. velmi negativní dopady v souvislosti s nároky za práci přes čas. Viz Levý, P.: Mlčky učiněná úmluva o náhradě za práci přes čas, Pracovní právo 1931, č. 4, str. 33-35. 841 Jediná výjimka, kterou doktrína připouštěla, bylo vzdání se nároku v průběhu vyjednávání o kolektivní smlouvě. Princip nezměnitelnosti kolektivní smlouvy totiž vylučoval následnou změnu pracovní smlou- vy v rozporu s ujednáními v kolektivní smlouvě.

170