SLP 02 (2013)

nálezem vyšel vstříc požadavku vnitrocírkevní autonomie, a to v souladu s argumen- tací, kterou se v předmětné kauze hájila Ústřední rada Církve československé husitské ohledně povahy církevních orgánů: „…ústavní stížnost není přípustná proti rozhodnutí církevního orgánu jako „orgánu veřejné moci“, neboť orgány církve takovými orgány ne- jsou. Pro vznik, změnu a skončení služebního poměru nelze použít ustanovení zákoníku práce, neboť úprava jeho vzniku, změny a skončení je komplexně provedena v církevních řádech Církve československé husitské. Použití zákoníku práce je subsidiární v případech, kdy úprava není v církevním předpisu provedena…“ Ústavní soud jako případy subsidi- ární působnosti světských předpisů explicitně zmínil mzdu, případně jiné majetkové nároky duchovních. Pravomoc soudu je dána, neboť zde vystupuje do popředí soukro- moprávní charakter církve jako právnické osoby, která má či nemá závazky vůči jiným osobám fyzickým či právnickým. 1119 Nebude-li možno aplikovat zákoník práce, pak se subsidiárně uplatní předpisy obecného práva občanského. Závěry učiněné Ústavním soudem dne 26. března 1997 v nálezu sp. zn. I ÚS 211/96 byly po několika letech potvrzeny usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. III. ÚS 136/2000. 1120 Ústavní soud dále rozvinul svoji argu- mentaci: „Služební poměr duchovního vzniká dvoustranným projevem vůle a v zásadě má tedy podobnou smluvní povahu, jako je tomu u pracovněprávních vztahů. Podobně jako u pracovněprávního vztahu, také u služebního poměru duchovního je v otázkách vzniku, změny a zániku rozhodováno příslušnými orgány v podobném postavení, v jakém ve vzta- hu k zaměstnanci rozhoduje zaměstnavatel. Toto rozhodování se však neděje u služebního poměru podle pracovněprávních předpisů, ale podle vnitřních předpisů schválených k tomu příslušnými orgány Jednoty bratrské.“ A o sedm let později. 1121 V roce 2011 Ústavní soud vztáhl tento výklad též na určovací žalobu ve věci trvání služebního poměru duchovních. Ústavní soud judikoval, že z čl. 16 odst. 2 Listiny plyne bez jakýchkoli pochybností, že tuto pravomoc civilní soudy nemají, protože jejím přisvojením by byly narušeny kautely ústavnosti zakotvené mimo jiné v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny. 1122 S odka- zem na judikaturu Ústavního soudu pak Nejvyšší správní soud dovodil, že pokud vnitřní předpis církve či náboženské společnosti podpůrné použití předpisů pracovního práva výslovně nepřikazuje, jsou pracovněprávní předpisy neaplikovatelné. 1123

1119 Což ovšem již neodpovídá některým závěrům konfesněprávní doktríny – J. R. Tretera, Stát a církve v České republice, Kostelní Vydří 2002, s. 72. 1120 Sb.n.u.US sv. 19, usnesení č. 30, str. 283 až 285. 1121 Srov. usnesení ústavního soudu ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 611/06. 1122 Nález ÚS sp. zn. IV. ÚS 3597/10. Dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1271/2006. 1123 Rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Ads 33/2005-52.

217