SLP 02 (2013)

pojmu duchovního různí, a to jak v teologickém pojetí, tak v podmínkách stanove- ných pro jejich činnost. Některé církve duchovní považují za posvátné služebníky, osoby vyčleněné přijetím zvláštní svátosti ke službe Bohu, 1115 jiné ustavují formou ordinance či prostým po- věřením výkonem duchovenské služby. Některé církve či náboženské společnosti ani speciální kategorii duchovních neznají. Výkon neikoliv pastorační činnosti takovýchto Ve více než šesti případech, se stěžovatelé (z Československé církve husitské, Jednoty bratské, Církve římskokatolické a Židovské obce) pokusili přenést rozhodování o skon- čení jejich služebního poměru (po vyčerpání prostředků právní ochrany u obecných soudů) na soudy ústavní. Prvním v této souvislosti a do značné míry, jak pouka- zuje doktrína, 1117 precedenčním rozhodnutím, byl nález Ústavního soudu ze dne 26. března 1997, sp. zn. I ÚS 211/96. Zde podal Ústavní soud výklad, že církve spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizu- jí církevní instituce, nezávisle na státních orgánech. Jak soud výslovně konstatoval: „Osoby vykonávající duchovenskou činnost ji vykonávají z pověření církví a náboženských společností podle jejich vnitřních předpisů. Církve a náboženské společnosti také posuzují způsobilost osob k výkonu duchovenské činnosti a podle toho určují jejich zařazení. Obecné soudy proto nerozhodují o věcech služebního poměru duchovních k církvi, protože tím by došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve a do její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci.“ 1118 Ústavní soud tímto svým odmítnutím rozhodnout o oprávněnosti či neoprávně- nosti propuštění z duchovenské služby konkretizuje, což je nutno zdůraznit, co se podle jeho výkladu má rozumět obsahem pojmu „ustanovovat“ duchovní. Listina to- tiž nehovoří o propouštění duchovních, byť výčet práv dle čl. 16 odst. 2 je považo- ván za demonstrativní. Ústavní soud v tomto případu argumentoval a simili , neboť v odvolání duchovního příslušnými orgány církve spatřoval zrcadlově rovnocenný akt, náležející autonomní rozhodovací sféře církve, jakým je samo ustanovení duchovní- ho. Mimochodem stěžovatelé argumentovali tím, že rozhodnutí církve porušilo je- jich Listinou základních práv a svobod zaručené právo na svobodnou volbu povolání a na získávání prostředků pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny, jakož i právo na soudní ochranu a právo na soudní přezkoumání zákonnosti rozhod- nutí orgánu veřejné moci v souladu s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Ústavní soud tímto osob je ovšem obvykle zasmluvněn pracovní smlouvou. 1116 ͯ.ͮ Judikatura Ústavního soudu a obecných soudů 1115 Srov. Kán. 1008 CIC/1983. Český překladu např. Kodex kanonického práva, Zvon České katolické nakladatelství 1994, str. 451. 1116 Srov. Tretera, J.R.: Stát a církve v České republice, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2002, str. 119. 1117 Přibyl, S. Vnitrocírkevní autonomie v rozhodování ústavních soudů České republiky a Slovenské repub- liky o služebním poměru duchovních, Revue církevního práva č. 1/05, str. 40 a násl. 1118 Nález Ústavního soud ze dne 26. března 1997, sp. zn. I. ÚS 211/96, Sb.n.u.US sv. 7, nález č. 34, str. 227.

216