SLP 02 (2013)

úpravy je zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v platném znění, a prováděcí před- pisy vydané k tomuto zákonu. Právo na práci bývá považováno za základní a nejdůležitější sociální právo, kterému přiznávají povahu základní zásady četní autoři. 50 Právo na práci bylo upraveno v Ústavě z roku 1948, 51 v čl. 21 Ústavy z 1960 52 a je upraveno v Listině i dnes v podobě práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací. 53 Listina upustila od použití pojmu „právo na práci“ s ohledem na probíhající liberalizaci politiky státu a proces přechodu na tržní hospodářství. Původně se připouštěl pouze jediný cíl státu v této oblasti – zabez- pečit neúspěšné uchazeče o práci (tj. právo na hmotné zabezpečení). Tato minimalistická neoliberální koncepce, jak se ukázalo, byla však nejen nehospodárná, ale v praxi též nere- álná. Jak dovodil výstižně Ústavní soud, právo na svobodnou volbu zaměstnání totiž ne- vytváří pouze status negativus, tedy prostor autonomie jednotlivce, do něhož nepřísluší veřejné moci zasahovat. Podstatou tohoto práva je též do jisté míry i povinnost veřejné moci pozitivně formulovat a stanovit podmínky pro výkon povolání a hospodářských činností, vytváří se tak vlastně samotné předpoklady výkonu takových činností (status positivus). 54 Je-li povinností státu zajistit ústavní právo na svobodnou volbu povolání, pak tuto povinnost nemůže stát plnit v ekonomické realitě společnosti spravující se liberální- mi tržními principy a budované z hlediska hospodářského na volné soutěži soukromých podnikatelů a zaměstnavatelů jinak, než přijetím odpovídajícího zákonodárství regulují- cího veřejnoprávními instrumenty také povinnosti soukromého sektoru, které zmíněné právo zajistí co možná rovnou měrou všem. 55 A právě v této části právo na svobodnou volbu povolání spoluvytváří ve spojení s odst. 3 téhož článku Listiny (s právem na práci) ústavní základ pro státní politiku zaměstnanosti. Článek 26 odst. 3 Listiny konkretizuje: „Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje; podmínky sta- noví zákon.“ Zákon pak může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností, stejně jako odchylnou úpravu pro cizince. 50 Srov. Kovářík, J.: Pracovní právo ČSSR, Praha Nakladatelství Svoboda, 1966, str. 43 až 46, nebo Witz, K. a kol.: Československé pracovní právo, str. 70, Galvas, M; Gregorová, Z.; Hrabcová, D.: Základy pracov- ního práva, str. 20. 51 Politika zaměstnanosti je reakcí na tzv. sociální otázku, která se dříve nebo později objevila ve všech průmyslových státech. Úprava sociálních práv v Ústavě z roku 1948 byla zdůvodněna jejich neopominu- telným významem pro skutečné zajištění svobody a demokracie. Zakotvení sociálních práv bylo současně velmi tendenčně a úzce spojováno s ideologií nového režimu. Úprava práva na práci byla obsažena v ust. § 26 odst. 1 Ústavy z 1948. 52 Ústava z roku 1960 v čl. 21 odst. 2 proklamovala, že právo na práci a na odměnu za ni je zajištěno celou socialistickou hospodářskou soustavou, která nezná hospodářských krizí ani nezaměstnanosti a zaručuje neustálé zvyšování reálné odměny za práci. Proto ani v čl. 23 odst. 2 není ani počítáno s pojištěním/ zabezpečením v nezaměstnanosti. 53 Nález pléna ÚS sp. zn. Pl. ÚS 11/08, bod 28. 54 Součástí práva na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu je právo dítěte na zvýšení kvalifikace. Nález ÚS sp. zn. II. ÚS 2623/09. 55 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 228/99.

21