SLP 02 (2013)

okupace nacistickým Německem zásadním způsobem ovlivnily hospodářskou, sociální i politickou situaci v českých zemích. Tato změna se pochopitelně odrazila v novém přístupu též k úpravě toho, co bychom dnes označili jako individuální a kolektivní pracovní právo. K označení celého oddílu byla použita terminologie obvyklá v předpi- sech té doby – doba řízení výkonu práce. 167 Nejednalo se však bohužel pouze o změnu v terminologii. S ohledem na válečné hospodářství a potřeby Velkoněmecké Říše došlo k popření základní zásady soukromého práva – smluvní svobody. Zaměstnanec i za- městnavatel byli podstatně omezeni při volbě kontrahenta (absolventi dostávali např. tzv. umístěnky), při skončení služebního poměru 168 a často též v rozhodování o základ- ních pracovních podmínkách. V této době lze rozpoznat počátky integračního testu, kterému se následně dostalo celosvětového rozšíření. Osvobození Československa ne- vedlo k návratu do předválečných poměrů, ač subsidiární působnost OZO k zvláštním pracovněprávním předpisům zůstala zachována i nadále, bylo třeba bojovat s rozvráce- ným národem i hospodářstvím. Na poli pracovního práva tak v podstatě bez přerušení pokračovaly experimenty s pracovní povinností regulované nově dekrety prezidenta republiky, jež pro svůj rozhodující význam byly vybrány pro označení tohoto období. Stručné pojednání o dekretální normotvorbě vztahující se k pracovní povinnosti řadí- me pro setrvání na pracovní povinnosti do oddílu nazvaného Řízení práce. Z formálního hlediska nedošlo ani po únorovém převratu v roce 1948 k narušení podpůrné působnosti OZO vůči speciálním (pracovněprávním) předpisům, 169 ani de- kretální normotvorba nebyla tímto rokem nijak zvláště dotčena. 170 K vyčlenění pracov- ního práva naopak formálně došlo až zákoníkem práce z roku 1965. Československé pracovní právo tak následovalo příkladu sovětského pracovního práva. 171 Je nutno však vnímat významný posun v rovině ideové. Předmětem pracovního poměru již nebyl pouze výkon práce, ale též rozvoj iniciativy pracovníka i celého pracovního kolektivu. Součástí se rovněž staly pracovníkova výchova a vzdělávání, a to včetně adekvátního politického profilu. 172 Třebaže tyto změny probíhaly zčásti mimo právo a nebyly vždy bezezbytku akceptovány, 173 poznamenaly rozhodující měrou nový přístup k pracovní- 167 Srov. Vládní nařízení ze dne 23. ledna 1941, č. 46 Sb., jímž se činí některá opatření o řízení práce. 168 Např. rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 18387 či 18718. 169 Nejinak tomu bylo po vydání občanského zákoníku z roku 1950 a též doposud platného občanského zákoníku z roku 1964. 170 Dekret presidenta republiky o všeobecné pracovní povinnosti byl formálně zrušen až s přijetím zákoníku práce 1965, stejně tak dekret presidenta republiky o pracovní povinnosti osob, které pozbyly českoslo- venského státního občanství. 171 Srov. Jackowiak, C.: Przydatnošć instytucji prawa cywilnego w prawie pracy, in Ruch Prawniczy ekono- miczny i socjolgiczny, 1960, č. 4, str. 21. 172 Srov. Jičínský, Z.: Úmluva MOP č. 111 a diskriminace v zaměstnání a povolání a čs. zkušenost ve vztahu k ní před 17. 11. 1989 a po něm, Právník 1992, č. 3-4, str. 234 a násl. 173 Tak např. v roce 1975 judikoval Nejvyšší soud SR, že „ hlavné znaky pracovného pomeru (jsou) osobný výkon práce určitého druhu, odmena za prácu, práca podľa dispozícií zamestnávateľa, pracovná doba a pod. “ Rozhodnutí Nejvyššího soudu SR sp. zn. 4 Co 14/75. Rozhodnutí se týkalo zohlednění určité doby jako doby zaměstnání pro účely důchodového zabezpečení.

42