SLP 02 (2013)

ͭ. Antika Locatio conductio operarum v římském právu spočívalo v dohodě, že jeden kontra- hent (locator) měl druhému (conductor) konati jisté, odhad připouštějící služby anebo práce za mzdu peněžitou, aniž by přitom bylo dohodnuto zhotovení určitého konkrét- ního díla. 179 Jednalo se o práce obyčejné (operae iliberales) , poskytování vyšších služeb (operae liberales) jako např. výuka či činnost architektů, advokátů nebo lékařů, nebylo podrobeno stejné smluvní úpravě. Být placen mzdou za poskytování takových služeb by totiž nebylo hodno cti svobodného muže. 180 Práce na základě tohoto smluvního typu konali především otroci. Locator (námezdný pracovník) pracoval zásadně osob- ně. 181 Užití nesvobodného člověka k výkonu (nižší) práce bylo přirovnáváno k užití věci, 182 pro locatio conductio operarum tak platily stejné zásady jako při nájmu věci, pokud jich dle povahy předmětu bylo možno použít. 183 Otroci byli ostatně vzhledem k nedostatku právní subjektivity skutečně považováni nikoliv za subjekt, ale objekt právního vztahu. 184 ͮ. Středověk Pro právo soukromé v českých zemích, stejně jako v celé Evropě, byl ve středověku příznačný právní partikularismus. 185 Z ranně feudálních památek s jistým vztahem k pracovnímu právu lze zmínit památku práva knížecího. Jedná se o dekreta Břetislavova z r. 1039, která mimo jiné obsahovala v bodě VI. ustanovení o zákazu práce ve svátek. 186 Koncem XII. a počátkem XIII. století počalo jednotné právo (starší periody) mizet. 179 Srov. Arndts, C. L.: Učební kniha pandekt, odd. 2, kniha 3, O závazcích, Praha, Wolters Kluwer ČR, 2010, str. 232. 180 Za poskytování služeb byl těmto osobám poskytován honorář (odměňování mzdou nebylo hodno jejich postavení) a smluvní úprava vyšších služeb tak vlastně předznamenala úpravu smlouvy mandátní či spíše v českém pojetí smlouvy příkazní, jejímž znakem je v zásadě bezplatný výkon činnosti. Viz Richardi, R., Fischinger, Philipp S.: Staudinger, Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch mit Einführungsgesetz und Nebengesetzen, Berlin, Sellier/De Gruyter 2011, str. 11. 181 Kincl, J.; Urfus, V.; Skřejpek, M.: Římské právo, 2. vyd., Praha, C.H. Beck, 1995, str. 254. 182 Srov. Saturník, T.: Přehled dějin soukromého práva ve střední Evropě, Praha, Všehrd, 1945, str. 131. Dále srov. Barancová, H.: Pracovní právo, str. 45. Dále viz tzv. horenská pracovní smlouva in Bílý, J. L.: Konverze ve smluvním systému Moravského horenského práva (Příspěvek k dějinám obligačního práva), in Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Facultas iuridica 1/1999, str. 16. 183 Srov. Arndts, C. L.: Učební kniha pandekt, odd. 2, kniha 3, O závazcích, Praha, Wolters Kluwer ČR, 2010, str. 232. V Justiniánských institucích je ostatně smlouva pracovní řazena jako podtyp smlouvy o nájmu a pronájmu. Viz Iustiniani institutiones, Justiniánské instituce v redakci M. Skřejpka, Praha, Karolinum 2010, str. 275. 184 Viz Hromadka, W.; Maschmann, F.: Arbeitsrecht, Band 1, str. 3. 185 Rouček, F.; Sedláček, J. a kol.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a ob- čanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi, sv. I., reprint Olomouc, ASPI 2002, str. 44 a násl. 186 Srov. Kapras, J.: Právní dějiny zemí koruny české, díl I., Právní prameny a vývoj právnictví, Praha, Nákladem české grafické akc. Společnosti „UNIE“, 1913, str. 1; obdobně Malý, K. a kol.: Dějiny české- ho a československého práva do roku 1945, 4. vyd., Praha, Leges 2011, str. 96.

44