SLP 02 (2013)

poměrech soukromoprávní závislosti mezi pozemkovými vrchnostmi a lidmi na jejich půdě usazenými. Roboty jako jedna z forem reálných břemen vázly na selských statcích ve prospěch pozemkové nebo teritoriální vrchnosti a měly podobu roboty měřené či neměřené, řádné a mimořádné, ruční a potažné. Vedle roboty měli poddaní též pod- statně ztíženou možnost opustit panství a obtížně hledali práci jinde. 195 Osobní poměr závislosti byl příznačný též pro poměry, které se rozvinuly na pod- kladě družinného a komendačního poměru, jako byl např. čelední poměr. K rozšíření stavu čeledínského dochází s ústupem nevolnictví a rozvojem měst. Čelední poměr měl patriarchální (poddanskou) povahu. Pracující osoba nebyla považována za svo- bodnou. Čeleď byla spíše považována za členy rodiny zaměstnavatele. 196 Předmětem poměru nebyl pouze výkon práce, ale celá osoba čeledína. 197 Tento poměr navíc v ně- kterých případech zahrnoval též členy rodiny pracující osoby. 198 Smlouvu čelední tak nebylo možno posuzovat pouze dle zásad obligačního práva, ale projevovaly se v něm též výrazné znaky práva rodinného. 199 Další zvláštností služební smlouvy čelední, která přetrvala až do počátku 20. století, bylo např. podmínění platnosti smlouvy dáním závdavku. 200 V ivančických vinohrad- ních horách byla v průběhu 16. století zdokumentována např. konverze závdavku, resp. zákupku k „pracovní smlouvě“ na určitou formu zápůjčky. Zaměstnavatel (věřitel) předal 195 Nálezem zemského soudu z roku 1402 bylo vyhověno snaze vyloučit poddaného od soudu zemského. Úročný člověk poddaný nemohl od té doby pohnati svého pána před soud zemský. Poddaným tak zbyla pouze možnost stížnosti ke králi. srov. Kapras, J.: Právní dějiny, díl II., Praha, Unie 1913, str. 10. Dále např. Srov. Řád lipovské hory Slavatka in Bílý, J. L.: Konverze ve smluvním systému Moravského horen- ského práva (Příspěvek k dějinám obligačního práva), AUPO – FI 1999, č. 1, str. 17. 196 Srov. Kotous, J.: Ke kořenům pracovního práva, in Aplikované právo, 2004, č. 2, str. 45 a násl. Pozůstatky koncepce „čeledního otce“ z čeledních řádů vydaných v letech 1547 a 1549 lze identifikovat např. ještě v Čeledním řádu pro Čechy (vyjímajíc hlavní město Prahu) ze dne 7. dubna 1866, č. 11 z. z. Tak například čeledín byl povinen dle ust. § 11 Čeledního řádu pro Čechy vykonávat některé služby, jejichž výkon nebyl ujednán; nesměl proti zápovědi hospodáře nikoho na návštěvu přijímati (ust. § 12 Čeledního řádu pro Čechy); bylo mu zakázáno bez dovolení schovávat oděv, prádlo a jiné své věci mimo dům (ust. § 14 Čeledního řádu pro Čechy) nebo mohl být donucen se k žádosti pánově do služby vrátit (ust. § 31 Čeledního řádu pro Čechy). Kaizl vymezuje čeleď jako osoby, které od hospodáře k opatřování domácích neb hospodářských prací nižšího druhu do domácnosti přijaty byly, a které povinny jsou, služby výlučně svému hospodáři úplatně konati. K pojmu čeleď a smlouva čelední viz Kaizl, H.: Čeleď a smlouva čelední, Právník, 1902, str. 307 a násl. 197 Srov. Saturník, T.: Přehled dějin soukromého práva ve střední Evropě, Praha, Všehrd 1945, str. 131. 198 Srov. Barancová, H., Schronk, R.: Pracovní právo, Bratislava, Sprint dva 2004, str. 45. 199 Trümmel, V.: Rozprava o právu čeledním na základě platných řádů čeledních, Právník, 1883, str. 1 a násl. 200 Závdavek musela dáti jedna ze smluvních stran, buď služební pán, nebo čeledín. Podle pražského če- ledního řádu (ust. § 1) závdavek dával pouze služební pán. Blíže Freudenfeld, F.; Kasanda, J.: Pracovní právo pro Čechy a Moravu, Praha, V. Linhart 1938, str. 653 a násl. Ke smyslu závdavku srov. Kaizl, H.: Čeleď a smlouva čelední, Právník 1902, str. 312.

46