SLP 02 (2013)

ných pro určité služební poměry nejsou obsažena ustanovení o služební smlouvě, sluší užíti ustanovení § 150. “ Z dikce ustanovení § 153 OZO lze dovodit dva významné poznat- ky. Za prvé ustanovení OZO o smlouvách o služebních výkonech se použila, pokud ve zvláštních předpisech o některých smlouvách služebních a o dílo nebylo předpisů odlišných (princip subsidiarity). 229 Za druhé ustanovení § 153 třetí dílčí novely mělo subsidiární povahu a platilo pouze v případě, že ve zvláštním předpise nebyl vztah k občanskému zákoníku upraven jinak. 230 Příkladem subsidiární působnosti OZO může být Obecný horní zákon ze dne 23. května 1854. 231 Nutno dodat, že zvláštní předpisy (platné ke dni nabytí účinnosti) nebyly ustano- vením § 153 třetí dílčí novely zrušeny. Odst. první ustanovení § 153 třetí dílčí novely stanovil: „Ustanovení § 150 neplatí pro služební poměr osob ustanovených za úředníky nebo zřízence dvoru, státu, státního ústavu, okresu, obce nebo veřejného fondu, nespočívá-li služební poměr na soukromoprávní smlouvě.“ Nicméně ani zvláštní úprava služebných poměrů založených na soukromoprávní smlouvě nebyla třetí dílčí novelou zrušena. Dle ustanovení § 153 třetí dílčí novely zůstaly nedotčeny zvláštní zákonné předpisy platné pro určité služební poměry, výslovně byly vymíněny např. předpisy obecného zákona horního, živnostenského řádu, 232 zákona o obchodních pomocnících, zákona o statkových úřednících, služebních a čeledních řádů atd. Vyloučení těchto předpisů jako např. čeledních řádů a živnostenského řádu z přímého působení OZO se ukázalo být nešťastným. Obecný občanský zákoník totiž nesen duchem své doby přinesl pro zaměstnance prospěšnější úpravu, než kterou v některých případech obsahovaly tyto starší speciální zákony. Příkladem může být rozpor mezi úpravou délky výpovědní lhůty dle § 77 živnostenského řádu, kdy se mohly smluvní strany dohodnout (a často též dohodly) na kratší výpovědní lhůtě, a úpravou v pokrokově kogentním ustanovení Počet zvláštních předpisů samozřejmě narůstal i po účinnosti třetí dílčí novely. Jedním z důvodů byla též nevhodnost aplikace obecné úpravy na výkon nesamostatné práce. 234 Stejně tak tyto předpisy stále častěji upravovaly svůj vztah k OZO a v ně- 229 Srov. Rouček, F.; Sedláček, J. a kol.: Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, reprint Olomouc, Praha ASPI 2002, str. 188, autorem je Rouček. Dále též Krčmář, J.: Pracovní smlouva, str. 427. 230 Viz Krčmář, J.: Pracovní smlouva, str. 442. 231 Srov. Freudenfeld, F.; Kasanda, J.: Pracovní právo pro Čechy a Moravu, Praha, V. Linhart 1938, str. 582. 232 Předpisy práva živnostenského o smlouvě pracovní a o jejích podrobných podmínkách, zákaz dětské prá- ce, práce žen, práce noční a předpisy o nedělním klidu byly považovány za veřejnoprávní. Srov. Lukáš, J.: Zásady rázu sociálně-politického v rakouském právu občanském, str. 2. 233 K tomu např. Peška, Z.: Ku vztahu slovenského živnostenského zákona k všeobecnému zákonu o služeb- ních poměrech čís. 244/1922, Pracovní právo, 1936, č. 4, str. 57-59. 234 Tak např. prvorepublikový Nejvyšší soud dlouho aplikoval na nárok zaměstnance na odměnu za práci přesčas obecnou (občanskoprávní) úpravu o bezdůvodném obohacení. Uplatnění nároku na odměnu se v důsledku této judikatury stalo značně obtížné. Dle rozhodnutí z 5. listopadu 1936, Rv I 2438/36 § 1159b OZO, které zkrácení výpovědní lhůty neumožňovalo. 233 ͯ.ͮ.ͮ Úprava vztahu nejen k OZO ve zvláštních předpisech

53