SLP 02 (2013)

kterých případech též k jiným zvláštním předpisům. Z hlediska předmětu zkoumání lze zvláštní předpisy rozdělit na ty, které obsahovaly výslovnou úpravu svého vztahu k OZO, a na ostatní. Dále lze v obou kategoriích rozlišovat předpisy, které vedle vzta- hu k OZO počítaly výslovně s podpůrnou či delegovanou aplikací jiných předpisů. Mohlo se přitom jednat o předpisy soukromoprávní i veřejnoprávní povahy. Jako příklad zvláštních předpisů neobsahujících výslovnou úpravu lze zmínit zákon ze dne 19. prosince 1918, č. 91 Sb. z. a n., o osmihodinné pracovní době; 235 zákon ze dne 12. prosince 1919, č. 29 Sb. z.a n. o úpravě pracovních a mzdových poměrů domácké práce; 236 zákon ze dne 1. července 1921, č. 262 Sb. z. a n., kterým se zavádí placená dovolená pro dělníky při dolování na vyhrazené nerosty; zákon ze dne 21. pro- since 1937, č. 253 Sb. z. a n., o opatřeních proti zastavování provozování továrních závodů, proti hromadnému propouštění zaměstnanců a o úpravě některých výpověd- ních lhůt při pracovních (služebních) poměrech zaměstnanců v těchto závodech; 237 či vl. nařízení ze dne 4. června 1945, č. 14 Sb., jímž se prohlašuje nepouživatelnost některých předpisů o řízení práce a o nouzové službě a zrušují se pracovní poměry, vzniklé před přikázáním (nasazením). Předpisy, které naopak svůj vztah k OZO (a k jiným obecnějším předpisům) explicit- ně upravily, lze dále členit podle toho, jaký způsob úpravy byl zvolen. Některé předpisy potvrdily svůj vztah k OZO (a jiným předpisům) na principu subsidiarity. Jednalo se (chronologicky) o ustanovení § 2 obecného horního zákona, 238 ust. § 72 odst. 1 věta druhá Živnostenského řádu, 239 Zákon ze dne 28. července 1902, č. 156 ř. z., kterým Nejvyšší soud odvolacímu soudu uložil, aby zjistil hodnotu zaměstnancovy práce konané v řádné pra- covní době, hodnotu práce konané přesčas a aby celkovou hodnotu práce zaměstnance porovnal s výší odměny, které se zaměstnanci dostalo. K tomuto rozhodnutí a jeho kritice srov. Langer, L.: Sbírka roz- hodnutí pracovních soudů, Pracovní právo, 1937, č. 6, str. 77 a násl. 235 Důsledkem porušení zákazu o osmihodinové pracovní době byla soukromoprávní neplatnost ujednání dle ust. § 879 OZO, které se tomuto zákazu příčily. K tomu srov. např. Levý, P.: Mlčky učiněná úmluva o náhradě za práci přes čas, Pracovní právo 1931, č. 4, str. 33. 236 Nejvyšší soud potvrdil, že smlouva domovnická je smlouvou služební např. v rozhodnutí R I 1046/30, Vážný obč. 10470. 237 Tento zákon však obsahoval přímou úpravu jiného zvláštního zákona v případě, že bude zavedeno řízení podle cit. zákona. Srov. ust. § 6 cit. zákona. 238 Císařský patent ze dne 23. května 1854 vyhlášený v říšském zákoníku z r. 1854 pod čís. 146. Ust. § 2 stanovilo: „ Pokud horní zákon neobsahuje zvláštních ustanovení, jest používati také na záležitosti báňské obecných zákonů občanských (…). “ 239 Zákon ze dne 8. března 1885, č. 22 ř. z. Předmětné ustanovení upravovalo, že není-li úmluvy, rozho- dují především zvláštní předpisy pro to vydané, pak obecný zákoník občanský. Srov. Freudenfeld, F.; Kasanda, J.: Pracovní právo pro Čechy a Moravu, str. 484. Dále též Masopust, V.: Živnostenský řád, Praha, V. Linhart 1945, str. 231.

54