SLP 03 (2013)

dené obavy. Podobně to platí i pro osobu bez státní příslušnosti, která se nachází mimo zemi svého dosavadního pobytu. Některé náležitosti této definice by sice environmentální migranti splnili, nicméně musí dojít ke splnění všech podmínek kumulativně. Bezproblémovou je podmínka pobytu mimo vlast/zemi dosavadního pobytu a pro případ zániku zanikajícího státu (a tudíž ztráty občanství jeho dosavadními obyvateli) je z hlediska možnosti přiznání uprchlického statusu jeho obyvatelstvu rovněž výhodné i to, že definice počítá s mož- ností přiznat jej apatridům. Tím však seznam bezproblémových náležitostí končí. Perzekuce První a zřejmě i neproblémovější podmínkou je perzekuce, tedy pronásledování z určitých důvodů. Pokud bychom chtěli environmentální migranty vtěsnat do dneš- ní kategorie uprchlíků, museli by tedy mimo jiné být perzekuováni. 66 S tím souvisí otázky, kdo je původcem perzekuce a co se jí má na mysli. Z textu Úmluvy o právním postavení uprchlíků sice jednoznačně nevyplývá, že perzekutorem musí být domovský stát pronásledované osoby, ale vzhledem k tomu, že se v definici uvádí, že tato osoba „je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti “ resp. „se tam nechce nebo nemůže vrátit“ , pak je osoba perzekutora jasnější, tedy vlast/stát dosavadního pobytu. To však má pro environmentální migranty negativní vliv. Ten spočívá v tom, že aby se stali uprchlíky, musela by perzekuce přicházet z jejich vlastního státu. V rozebíraném případě by se tedy jednalo o zanikající stát. Není vy- loučeno, že i zanikající stát by mohl pronásledovat své obyvatelstvo tak, jak to Úmluva o právním postavení uprchlíků předpokládá, nicméně učinit ho zodpovědným za per- zekuci konkrétně formou zatopení vlastního území, je velmi problematické. Jistou naději v toto směru poskytuje institut spoluodpovědnosti. K tomu však až dále. Dosud jsme se ohledně perzekuce věnovali především osobě perzekutora, problema- tickým je však i obsah pojmu. Perzekucí se rozumí „porušování lidských práv, která jsou zvláště závažná buďto už z vlastní podstaty nebo pro své opakování .“ 67 Skutek, který je v tomto případě zkoumán jako případné porušení lidských práv, je zatopení území stá- tu. Pro úspěšné určení, že tím došlo k porušení lidských práv, je tak nutné identifikovat konkrétní porušená práva a zjistit, zda toto porušení přesáhlo závažnost vyžadovanou k tomu, aby se jednalo o perzekuci. V úvahu připadá celá řada práv, mimo jiné soci- álních a kulturních (ale nejen jich). Společným jmenovatelem u těchto kategorií práv pak je ztráta vlastní identity. Tu reprezentuje právo na sebeurčení. Mezinárodní právo dále zná povinnost chránit životní prostředí, přičemž tato povinnost je vyjádřena na- příklad v čl. 15 Deklarace z Rio de Janeira o životním prostředí a rozvoji, který stanoví: „Státy musí za účelem ochrany životního prostředí přijímat podle svých schopností preventivní přístupy. Tam, kde hrozí vážná nebo nenapravitelná škoda, nesmí být

66 Termíny pronásledování a perzekuce jsou v tomto příspěvku používány promiskue. 67 McADAM, J. op. cit. pozn. 55, s. 43. Autorka odkazuje na směrnici Rady 2004/83/ES.

33