SLP 03 (2013)

nedostatek vědecké jistoty zneužit pro odklad účinných opatření, která by mohla zabránit poškození životního prostředí.“ 68 Necháme-li stranou diskusi o závaznosti tohoto pravidla a za závazné jej budeme po- važovat, pak mají-li státy povinnost přijmout preventivní postupy, aby byla odvrácena nenapravitelná škoda, a existuje-li dnes významná shoda mezi vědci, že emise skleníko- vých plynů způsobují tání ledovců a zvyšování hladin oceánů, pak mají státy povinnost emise těchto plynů účinně snížit a pokud tak neučiní, budou zodpovědné za způsobe- né nenapravitelné škody. Zatopení území a případně další s tím spojené následky jsou natolik vážné, že do kategorie nenapravitelných škod patří. A pokud skleníkové plyny emitují i zanikající státy, pak jsou za tyto škody spoluodpovědné a jako tací jsou spo- lečně se všemi ostatními spoluodpovědnými státy perzekutory, tedy pronásledují své vlastní obyvatelstvo způsobováním zvyšování hladin oceánů, což vede ke shora zmíně- nému ohrožení vlastní identity obyvatelstva, které by mohlo být identifikováno jako porušení práva na sebeurčení. Zde však hypotéza naráží na obsah práva na sebeurčení a opět na osobu povinnou k jejímu respektování (na obsah konkrétních povinností zodpovědné osoby apod.) Pro celou řadu těchto potíží je hypotéza spíše kontroverzní. I pokud by se však shora uvedená hypotéza právně prosadila, existují i další pře- kážky. Ohledně perzekuce je vhodné zmínit rovněž otázku úmyslu. Prokázat úmysl zanikajícího státu perzekuovat vlastní obyvatelstvo vypouštěním skleníkových plynů a tím zvyšování hladin oceánů by bylo velmi těžké, ne-li nemožné. Bylo by dokonce možné tvrdit, že obyvatelstvo zanikajícího státu dobrovolně přispívalo k vypouštění skleníkových plynů, a tudíž by se nemohlo dovolávat negativních důsledků z důvodu institutu souhlasu oběti s jí škodícím jednáním. Naproti tomu by bylo možno postavit argument, že vlastní státnost je projevem práva na sebeurčení a jelikož to má charakter ius cogens , institut souhlasu k vyloučení odpovědnosti užít nelze. 69 Nicméně zde se již míchá rovina odpovědnosti států a jednotlivců. To jen dále demonstruje problematič- nost hypotézy. V neposlední řadě je třeba zmínit, že ostrovní státy již v současnosti ohrožené osu- dem zanikajících států jsou zpravidla velmi malými přispěvateli skleníkových plynů do atmosféry a jejich případná spoluodpovědnost by i tak byla zřejmě nepatrná. Krom sociálních a kulturních práv by perzekuce mohla porušovat samozřejmě i prá- va jiná. Nicméně i zde platí, že by muselo dojít k překročení hranice závažnosti a spl- nění dalších podmínek, aby postižené fyzické osoby bylo možno identifikovat jako uprchlíky. Příkladem takových situací může být, když vláda způsobí hladomor otráve- 68 Deklarace z Rio de Jainera o životním prostředí a rozvoji ( Rio Declaration on Environment and Development , 1992), UN Doc A/CONF151/26 (Vol. I). Dostupná z: http://www.unep.org/Documents.Multilingual/Default.asp?documentid=78&articleid=1163. 69 Článek 26 Návrhu článků o odpovědnosti států za protiprávní jednání z roku 2001 ( Draft articles on Responsibility of States for Internationally Wrongful Acts) , Komise pro mezinárodní právo, OSN. Dostupné z: http://untreaty.un.org/ilc/texts/instruments/english/draft articles/9_6_2001.pdf.

34