SLP 03 (2013)

tech dávají jen malou naději na zásadní změnu přístupu, pro stabilizaci koncentrací skle- níkových plynů v atmosféře nezbytnou. Argumentace lidskými právy je v tomto směru sice morálně nezpochybnitelná, z hlediska právního však neobstojí z důvodů uvedených výše. Odlišná situace však panuje v oblasti tzv. adaptačních opatření, kde již lze dovodit konkrétní povinnosti států odpovídající právům potenciálně postižených osob. Povinnost provádět adaptační opatření, tedy opatření zaměřená na přizpůsobení se změnám klimatu a jejich dopadům, doplňuje v Rámcové úmluvě OSN o změně kli- matu výše analyzovanou povinnost mitigace. 139 Na rozdíl od povinnosti mitigace, jejíž neplnění potenciálně ovlivňuje všechny státy světa, a lze proto alespoň v teoretické rovině uvažovat o jejím erga omnes charakteru, 140 se však adaptační opatření týkají pouze území a obyvatelstva příslušné smluvní strany. Zahrnují přitom jak opatření, která předjímají s dostatečným časovým předstihem pozvolné změny trvalého charakteru, tak opatření určená ke zmírnění dopadů relativně krátkodobých hydrometeorologických extrémů. Vzhledem k tomu, že adaptací je stát „povinován“ vůči svým vlastním občanům, resp. osobám žijícím na jeho území, je z právního hlediska vhodnější – či přesněji účinnější – odvozovat ji z lidskoprávních norem než z mezinárodního práva životního prostředí. Jak již bylo výše uvedeno, právům osob odpovídají závazky státu jak pasivní (respekto- vat), tak aktivní (chránit a naplnit) povahy. Ve vztahu k osobám ohroženým negativními dopady klimatických změn se uplatní zejména závazek chránit, tedy přijmout opatření, která eliminují či minimalizují rizika jejich negativních dopadů. Taková opatření mo- hou zahrnovat územně plánovací nástroje, technická opatření (např. protipovodňo- vé stěny), opatření pro zvyšování odolnosti půdy či systémy včasného varování, které umožní minimalizovat škody způsobené hydrometeorologickými extrémy. Přestože je existence povinnosti států provádět adaptační opatření zřejmá, její reál- ný přínos pro osoby potenciálně ohrožené nucenou environmentální migrací naráží v praxi na dva základní problémy. Prvním z nich je skutečnost, že v řadě případů nebude „adaptace na místě“ možná, případně bude velmi nákladná a z dlouhodobého hlediska neperspektivní (typickým příkladem je snaha o ochranu nízko položených oblastí před stoupající mořskou hladinou). Druhý problém představuje nedostatek kapacit (institucionálních, personálních i materiálních) pro navrhování a provádění adaptačních opatření, kterým trpí zejména chudší země světa, tváří v tvář klimatickým 139 Čl. 4 odst. 1 písm. c) UNFCCC. 140 Připomeňme v tomto směru první Návrh článků o odpovědnosti států ( Draft Articles on State Responsibility ) přijatý Komisí pro mezinárodní právo ( International Law Commission ) v roce 1996, který stanovil, že mezinárodním zločinem ( international crime ), tedy protiprávním chováním porušujícím povinnost zásadního významu pro celé mezinárodní společenství, může být mimo jiné „vážné porušení mezinárodní povinnosti zásadního významu pro zachování a ochranu životního prostředí člověka, jako je například zákaz významného znečištění atmosféry nebo moří“ („a serious breach of an international ob- ligation of essential importance for the safeguarding and preservation of the human environment, such as those prohibiting massive pollution of the atmosphere or of the seas“ , čl. 19 odst. 3 písm. d) návrhu ILC z roku 1996, dostupného s komentáři z: http://untreaty.un.org/ilc/texts/instruments/english/commen- taries/9_6_1996.pdf, [cit. 2013-07-31]).

48