SLP 03 (2013)

níkových plynů a posilování tzv. propadů. 134 Rozvinutým zemím uvedeným v příloze č. I 135 pak úmluva výslovně ukládá povinnost emise skleníkových plynů „omezovat“. 136 Rámcová úmluva OSN o změně klimatu bezpochyby není dokonalým právním textem. Povinnosti států v ní zakotvené jsou velmi obecné a způsob, kterým prová- dí princip společné, ale diferencované odpovědnosti, lze v současné době považovat za překonaný. Účinnost úmluvy výrazně oslabuje i ustanovení podmiňující rozsah pl- nění závazků rozvojových zemí jednak plněním závazků rozvinutých zemí týkajících se finanční a technologické pomoci, jednak potřebou rozvoje a vymýcení chudoby, které jsou označeny za prioritu rozvojových zemí. 137 Jakkoli nedokonalá, právní úprava ochrany klimatického systému Země před negativním působením ze strany člověka existuje a minimálně pro rozvinuté země uvedené v příloze č. I úmluvy z ní jedno- značně vyplývá povinnost snižovat emise skleníkových plynů. Přes apely vědců a stále častější důkazy o – pro člověka ničivých – dopadech klimatických změn se však této povinnosti dostává jen velmi malého respektu. 138 ͺ.͸.͹ Povinnost předcházet environmentální migraci prostřednictvím adaptačních opatření Z hlediska ochrany životního prostředí a práv osob žijících ve zranitelných oblastech by samozřejmě bylo lepší změnám klimatu antropogenního původu zabránit, nezdá se však pravděpodobné, že by se to ještě mohlo podařit. Povinnost přijímat tzv. mi- tigační opatření, tedy snižovat negativní vlivy na klimatický systém prostřednictvím omezování emisí skleníkových plynů a posilování jejich propadů, je státy naplňována v minimálním rozsahu a výsledky tzv. klimatických vyjednávání v posledních deseti le- 134 „Propadem“ ( sink ) se rozumí „proces, činnost nebo mechanismus, který odstraňuje skleníkový plyn, aerosol či prekurzor skleníkového plynu z atmosféry“ ( ibid. , čl. 1 odst. 8). Jako přirozené propady skleníkových plynů působí například lesy, půda či oceány, resp. procesy, které v nich probíhají. 135 V současné době celkem 43 smluvních stran, kromě 28 států EU a EU samotné mezi ně patří Austrálie, Bělorusko, Kanada, Island, Japonsko, Lichtenštejnsko, Monako, Nový Zéland, Norsko, Rusko, Švýcarsko, Turecko, Ukrajina a Spojené státy americké. 136 Viz čl. 4 odst. 2 písm. a) UNFCCC. 137 „Rozsah, v jakém budou smluvní strany, které jsou rozvojovými zeměmi, účinně uskutečňovat své závazky obsa- žené v úmluvě, bude záviset na účinném uskutečnění závazků smluvních stran, které jsou rozvinutými zeměmi, v souvislosti s finančními zdroji a převodem technologií a bude plně zohledňovat skutečnost, že hospodářský a sociální rozvoj a vymýcení chudoby jsou prvořadými a základními prioritami smluvních stran, které jsou roz- vojovými zeměmi.“ ( ibid ., čl. 4 odst. 7). Pojem „smluvní strany, které jsou rozvojovými zeměmi“ (developing country Parties) není v úmluvě definován, jsou za ně však považovány smluvní strany neuvedené v příloze č. I, mezi něž patří i tak významní emitenti skleníkových plynů, jako jsou Čína či Indie. 138 Analýza právní úpravy ochrany klimatu přesahuje rámec tohoto příspěvku. Uveďme pouze, že často uváděný Kjótský protokol z roku 1997, který smluvním stranám z přílohy č. I ukládal snížit pro období 2008-2012 jejich agregované emise skleníkových plynů o 5% ve srovnání s rokem 1990, měl prakticky nulový reálný přínos, přičemž k dalšímu snižování emisí v dodatku ke Kjótskému protokolu, sjednané- mu na konferenci smluvních stran v katarském Dauhá v roce 2012, se zavázaly státy, jejichž společný podíl na globálních emisích skleníkových plynů činí pouhých 15% (jedná se o EU, její členské státy a přibližně desítku dalších zemí).

47