SLP 05 (2013)

nost mezinárodní úmluvy o lidských právech před zákonem byla následně modifiko vána nálezem Ústavního soudu, který v novele spatřoval nežádoucí snížení dosavadní úrovně ochrany lidských práv a přiznal i do budoucna mezinárodním smlouvám o lid ských právech postavení ústavního zákona. 4 Tím si Ústavní soud mimo jiné pone chal svou derogační pravomoc 5 v případě rozporu zákonného předpisu s mezinárodní

smlouvou o lidských právech. ͸. Úmluva o biomedicíně

Za jeden z nejzásadnějších mezinárodních dokumentů zabývajících se právy pacienta je bezesporu považována Úmluva Rady Evropy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny (dále také jen Úmluva o biome dicíně, Úmluva), publikovaná pod č. 96/2001 Sb.m.s., 6 která si – dle Vysvětlující zprávy – klade za cíl zaručit každému člověku jeho práva a základní svobody, zvláště pak inte gritu jednotlivce, a zajistit důstojnost a identitu v oblasti aplikace biologie a medicíny. 7 ͸.ͷ Nová medicínskoprávní východiska představená Úmluvou o biomedicíně Základní postulát, do značné míry nabourávající zažitá paradigmata českého zdra votnického práva normovaného v prvé řadě zákonem č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, představuje Úmluva o biomedicíně v článku 2, v němž výslovně prohlašuje zájmy a blaho lidské bytosti za nadřazené zájmům společnosti nebo vědy, dojde-li mezi nimi ke konfliktu. S ohledem na tuto zásadu pak mají být interpretována všechna ustano vení Úmluvy, ať už se týkají vědeckého výzkumu, genetických vyšetření, či odběru orgánů/tkání z živého dárce pro účely transplantace. 8 V okamžiku ratifikace Úmluvy o biomedicíně představoval tedy čl. 2 nepochybný průlom v chápání role pacienta, jak ostatně lze dovodit i z názvu tehdy platného a účinného stěžejního právního předpisu („o péči o zdraví lidu “), který upravoval v té době postavení českého pacienta, tj. jeho práva a povinnosti, do jisté míry stále ještě poplatně době a společenskému kontextu svého přijetí, a nikoliv zcela souladně s požadavky kladenými Úmluvou o biomedicíně. 4 Pl. ÚS 36/01, doslova: … r ozsah pojmu ústavního pořádku nelze vyložit toliko s ohledem na ustanovení § 112 odst. 1 Ústavy, nýbrž i vzhledem k ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy a do jeho rámce zahrnout i ratifikované a vyhlášené mezinárodních smlouvy o lidských právech a základních svobodách. 5 § 70 zákona o ústavním soudu, zákon č. 182/1993 Sb. 6 Úmluva o biomedicíně vstoupila v ČR v platnost 1. 10. 2001. 7 Odst. 17. Vysvětlující zprávy k Úmluvě o biomedicíně, schválené výborem ministrů dne 17. 12. 1996 (dále také jen Vysvětlující zpráva.) 8 Z pohledu této zásady je pak nesmírně zajímavá problematika odběru orgánů či tkání z mrtvého dárce pro účely transplantace, kde i dle nynější právní úpravy se souhlas dárce presumuje (tzv. opt-out systém), a tím je snadněji řešen nedostatek potřebných orgánů. Právě vzhledem čl. 2 Úmluvy o biomedicíně, pokud ne vzhledem k obecnému pravidlu dle čl. 5, lze presumovaný souhlas k odběru považovat za pro blematický.

62