SLP 05 (2013)

b) nelze respektovat, pokud nabádá k takovým postupům, jejichž výsledkem je aktivní způsobení smrti, c) nelze respektovat, pokud by jeho splnění mohlo ohrozit jiné osoby, d) nelze respektovat, pokud byly v době, kdy poskytovatel neměl k dispozici dříve vyslo vené přání, započaty takové zdravotní výkony, jejichž přerušení by vedlo k aktivní mu způsobení smrti. Zákon o zdravotních službách tedy odmítá aprobovat závaznost takového dříve vy sloveného přání, které by požadovalo aktivní způsobení smrti, s tím, že dle Důvodové zprávy, jakož i dle ustálené trestněprávní doktríny 26 je za aktivní usmrcení (rozuměj: konání) nutno považovat vedle podání smrtící dávky léků i odpojení od přístroje. Samotný zákaz dříve vysloveného přání požadujícího ukončení života prostřednictvím podání smrtelné dávky léků je nepochybně v souvislostech českého zdravotnického a trestního práva pochopitelný, zároveň lze chápat i fakt, že zákonodárce s ohledem na smysly vnímatelnou realitu prohlásil za aktivní způsobení smrti i odpojení od pří stroje. Je ovšem politováníhodné, že tyto dvě myšlenkové konstrukce na sebe v § 36 odst. 5 navazují natolik nešťastným způsobem, že znemožňují ukončit již zahájenou přístrojovou podporu vitálních funkcí na základě dříve vysloveného přání pacienta. 27 Konstrukce § 36 odst. 5 zákona o zdravotních službách vč. Důvodové zprávy k němu vede tak k určité dichotomii ohledně právního režimu týkajícího se ukončová ní přístrojové podpory: Pacient nemá právo prostřednictvím dříve vysloveného přání požadovat, aby byl odpojen od přístroje, ačkoliv na druhou stranu může požadovat, aby na přístroj vůbec připojen nebyl. 28 Toto pojetí je přitom zcela nekonsistentní s ce lým právním rámcem odmítání zdravotní péče, neboť jak bylo vysvětleno již v textu výše, pacient, který je v relevantním okamžiku způsobilý k právním úkonům, oka mžité odpojení od přístroje (kupř. dialýzy) s ohledem na čl. 5 Úmluvy o biomedicíně požadovat může, 29 aniž by bylo dovozováno, že tím dojde ze strany zdravotníka k zavi něnému aktivnímu způsobení škody na zdraví či smrti. 26 Zmáčknutí vypínače je pohyb, nikoliv vůli řízené zdržení se pohybu (tj. opomenutí). Např. In.: NO VOTNÝ, O., VOKOUN, R., ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní právo hmotné, zvláštní část , 6. jubilejní vydání, Praha: Wolter Kluwer, a.s., 2010, na str. 156. 27 Co se dle mého názoru nezdůrazňuje dostatečně důrazně, z ust. § 36 odst. 5 zákona o zdravotních služ bách v kontextu Důvodové zprávy a trestněprávní doktríny vyplývá mimo jiné i to, že pokud pacienta nelze odpojit od přístroje na základě jeho dříve vysloveného přání, tím spíše jej nelze odpojit na základě zástupného souhlasu (vč. souhlasu jeho soudem ustanoveného opatrovníka), a odpojení s přivolením soudu dle nového občanského zákoníku také není zcela neproblematické. Závěr, že pacienta od přístroje nelze odpojit v podstatě za žádných okolností – vždy by se jednalo o aktivní konání v příčinné souvislosti se smrtí pacienta – je samozřejmě absurdní. 28 Jakkoliv lze nepochybně argumentovat tím, že v prvém případě (rovnou nepřipojit) se jedná o ryzí opo menutí, zatímco v druhém případě (již připojeného pacienta odpojit) spíše o jakési metonymické kvaziopomenutí (opomenutí spočívající v tom, že již nebude poskytována další léčba). 29 Ust. § 34 odst. 5 zákona o zdravotních službách (Odvolání souhlasu není účinné, pokud již bylo započato provádění zdravotního výkonu, jehož přerušení může způsobit vážné poškození zdraví nebo ohrožení života pacienta.) je v rozporu s čl. 5 a násl. Úmluvy o biomedicíně, jakož i názorem Ústavního soudu.

67