SLP 07 (2014)

práva veřejného, zejména mezinárodní smlouvy, dávají nepřímo odpověď na tuto otáz- ku tím, že stanoví konkrétní práva a povinnosti určitým osobám (jednotkám). Pojem subjektu i jejich výčet tak vymezuje nauka mezinárodního práva . Někteří au- toři zdůrazňují, že subjektem je ta osoba (jednotka), která má normotvornou způso- bilost. Jiná pojetí, dá se říci, že převládající, vychází z pojmu subjektu, jak jej formuje obecná teorie práva. S tímto přístupem se můžeme setkat jak v české nauce meziná- rodního práva, tak i v dílech zahraničních. Například podle M. Dixona 7 je subjektem mezinárodního práva osoba nebo entita (body or entitity), která je schopna mít a vy- konávat práva a povinnosti podle mezinárodního práva. Podle tohoto pojetí, je subjek- tem práva, tj. i práva mezinárodního, každá jednotka, které daný právní řád přiznává způsobilost k právům a povinnostem a zpravidla i k právním jednáním. Stejně jako ve vnitrostátním právu rozlišujeme různé subjekty (osoby fyzické, práv- nické, stát), které se od sebe odlišují, tak rovněž v mezinárodním právu veřejném platí, že subjekty nejsou totožné. V tomto smyslu se i vyjádřil Mezinárodní soudní dvůr v posudku ve věci náhrady škod utrpěných ve službách OSN z roku 1949. Podle to- hoto posudku „subjekty práva v kterémkoliv právním systému nemusí být nezbytně totožné, pokud jde o jejich právní povahu nebo rozsah jejich práv , a jejich povaha závisí na potřebách společenství.“ 8 Například suverénní státy mají plnou způsobilost k prá- vům a povinnostem, mají i normotvornou způsobilost. Jednotlivec naopak normo- tvornou způsobilost nemá. Rozsah práv a povinností mezinárodních organizací i jejich normotvorná způsobilost je omezenější, než u svrchovaných států. Některé jednotky (státy) jsou plnými subjekty mezinárodního práva, jiné mají pouze dílčí subjektivitu (mezinárodní organizace). Nezbytným předpokladem proto, abychom mohli nějakou osobu (jednotku) pova- žovat za subjekt mezinárodního práva veřejného, je její způsobilost k právům a povin- nostem. Subjektem je osoba (jednotka), která musí splňovat určité podmínky: a) práva a povinnosti jsou adresovány přímo jí – není pouze jakýmsi konečným de- stinatářem výhod (nevýhod), které jí plynou z normovaného chování skutečných subjektů mezinárodního práva, b) práva a povinnosti jí uděluje mezinárodní, nikoli vnitrostátní právo. 9 Jak se vyjádřil Mezinárodní soudní dvůr ve svém posudku z roku 1949, subjekty nejsou totožné, pokud jde o jejich právní povahu a rozsah jejich práv. Na základě toho jsou i subjekty mezinárodního práva odlišné. Za subjekty mezinárodního práva jsou dnes považovány svrchované státy, mezinárodní vládní organizace, zvláštní politické jednotky a také jednotlivci. Vedle jednotlivců fyzických osob, u kterých se většinou 7 DIXON, M.: Textbook on International Law . 7th edition. Oxford: Oxford University Press, 2013, s. 115. 8 ŠTURMA, P. a kol.: Casebook. Výběr případů z mezinárodního práva veřejného . 2. doplněné vydání. Praha: Univerzita Karlova, Právnická fakulta, 2010, s. 33. 9 MALENOVSKÝ, J.: Mezinárodní právo veřejné jeho obecná část a poměr k jiným právním systémům, zvláště k právu českému . 5. vydání. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2008, s. 104-105.

49