SLP 07 (2014)

duje po nich chovat se v souladu s danými právy. 33 Ve svých Generálních komentářích o právu na přiměřenou výživu (čl. 11 Paktu) a právo na zdraví (čl. 12 Paktu) Výbor výslovně odkazuje na úlohu společností 34 při ochraně a plnění těchto práv. Nutno však konstatovat, že výkladové komentáře výborů OSN, i když jakkoli podnětné pro státy i nestátní aktéry, nejsou právně závazné . Jejich hodnotu však lze považovat za více než pouhou inspiraci. 35 Navíc práva obsažená v Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech zpravidla úzce souvisí se sociální a ekonomickou vyspělostí daného státu . Podle tohoto Paktu se smluvní státy zavázaly usilovat o rozvoj a dodržování práv uznaných v Paktu . Jen málo práv v tomto Paktu je konkrétních 36 např. právo na sdružování v odborových organizacích nebo právo na stávku nebo trestně postihovat námezdné zaměstnávání dětí. V Paktu nejde tudíž „o strohý mezinárodněprávní závazek, ale spíše o tzv. měkké právo , které smluvní státy realizují postupně podle svých materiálních, finančních i lid- ských možností. Nicméně smluvní strany uznaly v Paktu svou odpovědnost za zlepšení životních podmínek lidu na svém území. 37 „Měkkost“ těchto práv ve vztahu ke státům znamená logicky totéž i ve vztahu ke společnostem . V obecnosti, pokud jde o lidská práva ve vztahu k právnickým osobám a tudíž i k nadnárodním (transnacionálním) společnostem, může být jejich chování (pokud by došlo k porušení lidských práv) přičteno státům na základě teorie tzv. horizontál- ní aplikace lidských práv. 38 Podle této teorie, státy mohou být přímo odpovědny nejen za vertikální porušení lidských práv , tj. stát proti jednotlivcům, ale také za horizontální porušení v případech, kdy se jedná o chování jednotlivců nebo soukromých orgánů proti jiným jednotlivcům nebo soukromým osobám. 39 Evropský soud pro lidská práva řešil více případů, kdy shledal stát odpovědný za to, že nebyl schopen ochránit práva obsažená v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, v případech jejich porušení soukromými aktéry. 40 Nejčastějšími případy horizontální aplikace této Úmluvy jsou případy týkající se práva na soukromí v čl. 8, právo na svobodu projevu v čl. 10 a právo na svobodu sdružovací v čl. 11. Případy horizontální aplikace a odpovědnost států v souvislosti s chováním soukro- mých korporací však představuje jen zlomek případů porušení lidských práv ze strany soukromých společností. 33 GATTO, A.: Multinational Enterprises and Human Rights . Cheltenham: Edward Elgar Publishing Limited, 2011, s. 67. 34 GATTO, A., op. cit. , s. 67. 35 GATTO, A., op. cit. , s. 68. 36 ČEPELKA, Č., ŠTURMA, P.: Mezinárodní právo veřejné. Praha: C.H. Beck, 2008, s. 407. 37 POTOČNÝ, M., ONDŘEJ, J.: Mezinárodní právo veřejné. Zvláštní část. 6. Vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 95. 38 GATTO, A.: Multinational Enterprises and Human Rights . Cheltenham: Edward Elgar Publishing Limited, 2011, s. 68.

39 GATTO, A., op. cit. , s. 68. 40 GATTO, A., op. cit. , s. 69.

55