SLP 09 (2015)

V období antiky (Řecko a Řím) byla válka považována za běžný prostředek meziná- rodní politiky, a úpravy se tak dostávalo spíše uchýlení se k válce ( ius ad bellum ) než jejímu průběhu ( ius in bello ). To se změnilo až s nástupem křesťanství, které opět ob- rátilo pozornost k regulaci vedení válek. Na tuto tradici pak navázali ranní teoretikové mezinárodního práva, jako byli mj. Hugo Grotius nebo Alberico Gentili. Celé toto velmi dlouhé období, které sahalo od starověku až do 19. století, spojovalo to, že pravidla vedení války netvořila žádný ucelený systém a neměla základ v meziná- rodním právu (jež se ostatně samo o sobě rodí až na přelomu středověku a novověku). To se změnilo teprve v moderním období a jedním z prvních projevů této změny se staly právě události z let 1863 a 1864. O politických, ekonomických, sociálních a ide- ových příčinách daných událostí již bylo napsáno mnoho. Zde se hodí připomenout alespoň to, že v 19. století již existovaly národní státy, které se vzájemně (aspoň v ev- ropském prostoru) uznávaly za územní suverény; že války se vedly s armádami založe- nými na principu všeobecné branné povinnosti, a týkaly se tak společnosti jako celku; že od doby osvícenství se prosazoval názor o rovnosti všech lidí a o tom, že jednotlivci nejsou majetkem svého státu; a že 19. století charakterizoval nebývalý nárůst národ- ních i mezinárodních hnutí usilujících o šíření humanity (tažení proti otroctví, boj za práva žen aj.). MHP v tomto kontextu vzniklo proto, aby ozbrojené konflikty mezi státy podřídilo určitým pravidlům, jež by jednak omezila zbytečné plýtvání lidskými zdroji (životy vojáků), jednak dala občanům i širšímu mezinárodnímu společenství jasně najevo, k jakým hodnotám se státy hlásí. Tyto cíle určily též obsah humanitárně právních norem raného období vývoje MHP. Všechny instrumenty přijaté od poloviny 19. do poloviny 20. století se primárně za- měřovaly na ochranu příslušníků ozbrojených sil bojujících v řádných ozbrojených konfliktech mezi dvěma či více státy, popř. zakazovaly určitá jednání, která narušo- vala vojenskou disciplínu a/nebo byla vojensky kontraproduktivní. Platilo to pro in- strumenty ženevského i haagského práva. V rámci prvního systému došlo k rozšíření ochrany na zraněné, nemocné a ztroskotalé příslušníky ozbrojených sil v námořní válce (Ženevská úmluva z roku 1907) a válečné zajatce (Ženevská úmluva z roku 1929). V rámci druhého systému byla přijata série mezinárodních smluv (Haagské smlouvy z let 1899 a 1907, 6 Ženevský protokol z roku 1925) a právně nezávazných instrumentů (Petrohradská deklarace z roku 1968, Bruselská deklarace z roku 1874), které vyloučily některé vojenské taktiky (zákaz plenění, zákaz útoku na parlamentáře apod.) a zaká- zaly, popř. omezily užití určitých zbraní či munice (např. střely s hmotností do 400 g, chemické zbraně a biologické zbraně). Orientace a záběr právní úpravy se začal měnit v polovině 20. století. Stalo se tak pod vlivem zkušenosti druhé světové války, která si jako první novodobý konflikt vyžádala více obětí mezi civilisty než mezi vojáky, a také zkušenosti občanské války

6 Viz Haagské úmluvy v systému mezinárodního humanitárního práva, I. a II díl, Praha: Správa sociálního zabezpečení FMO, 1992.

13