SLP 09 (2015)

STUDI E Z L IDSKÝCH PRÁV Č. 9 STUDI ES IN HUMAN RIGHTS VOL . 9

MEZINÁRODNÍ HUMANITÁRNÍ PRÁVO – vznik, vývoj a nové výzvy

Veronika Bílková (ed.)

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Praha 2015

Vědecký redaktor: prof. JUDr. Pavel Šturma, DrSc. Recenzentky: doc. PhDr. Stanislava Hýbnerová, CSc. Mgr. Petra Ditrichová, Ph.D.

Tato publikace byla vydána s podporou projektu Univerzity Karlovy v Praze UNCE č. 204006 „Výzkumné centrum pro lidská práva“.

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Cover photographs (licensed under the Creative Commons Attribution 2.0 Generic license): First page: With her brother on her back a war weary Korean girl tiredly trudges by a stalled M-26 tank, at Haengju, Korea. June 9, 1951 © 1951 Maj. R.V. Spencer, UAF. (Navy), Official U.S. Navy Photograph Last page: Defendants in the dock at the International Military Tribunal in Nuremberg © 1946 Office of the U.S. Chief of Counsel for the Prosecution of Axis Crimi- nality/Still Picture Records LICON, Special Media Archives Services Division (NWCS-S), United States Government © Výzkumné centrum pro lidská práva při PF UK v Praze a autoři, 2015 Vydala Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, ediční středisko v nakladatelství Eva Rozkotová, Na Ptačí skále 547, 266 01 Beroun Mezinárodní humanitární právo : vznik, vývoj a nové výzvy / Veronika Bílková (ed.). –Praha : Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2015. – 264 stran. – (Studie z lidských práv ; č. 9 = Studies in human rights ; vol. 9) Anglické resumé Vydáno v nakladatelství Eva Rozkotová ISBN 978-80-87975-35-0 (Univerzita Karlova. Právnická fakulta) 341.3 – mezinárodní právo humanitární – kolektivní monografie 341 – Mezinárodní právo [16]

ISBN 978-80-87975-35-0

SEZNAM AKTIVNÍCH PŘISPĚVATELŮ

doc. JUDr. PhDr. Veronika Bílková, E. MA, Ph.D. , Právnická fakulta, Univerzita Karlova v Praze, Ústav mezinárodních vztahů, v. v. i. JUDr. Sandra Brožová , Právnická fakulta, Univerzita Karlova v Praze Mgr. Tomáš Bruner , Fakulta sociálních věd, Univerzita Karlova v Praze JUDr. Martin Faix, Ph.D., MJI, Právnická fakulta, Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouvi pplk. Mgr. Otakar Foltýn , Generální štáb Armády České republiky Mgr. Michal Janák , Právnická fakulta, Univerzita Karlova v Praze doc. RNDr. Marek Jukl, Ph.D. , Český červený kříž JUDr. David Kohout, Ph.D. , Právnická fakulta, Univerzita Karlova v Praze Mgr. et Mgr. Radka Kryslová , Právnická fakulta, Univerzita Karlova v Praze Mgr. Milan Lipovský, Ph.D. , Právnická fakulta, Univerzita Karlova v Praze doc. JUDr. PhDr. Pavel Maršálek, Ph.D. , Právnická fakulta, Univerzita Karlova v Praze JUDr. Josef Mrázek, DrSc. , Právnická fakulta, Západočeská univerzita v Plzni, Ústav státu a práva Akademie věd ČR doc. JUDr. Jan Ondřej, CSc., DSc. , Právnická fakulta, Univerzita Karlova v Praze JUDr. Helena Opatová , Ministerstvo spravedlnosti ČR JUDr. Bc. Alla Tymofeyeva, Ph.D. , Právnická fakulta, Univerzita Karlova v Praze Mgr. Kristýna Urbanová , Právnická fakulta, Univerzita Karlova v Praze Mgr. Ing. Magda Uxová, DiS. , Soukromá vysoká škola ekonomických studií

3

OBSAH

7

PŘEDMLUVA

I. VZNIK A VÝVOJ MEZINÁRODNÍHO HUMANITÁRNÍHO PRÁVA Sto padesát let mezinárodního humanitárního práva – cesta k humanitě, nebo k fragmentaci mezinárodního práva? Veronika Bílková 11 Vojenské aspekty vývoje mezinárodního humanitárního práva na pozadí čtyř generací Otakar Foltýn 27 Mezinárodní Červený kříž, role jeho komponent a mezinárodní humanitární právo Marek Jukl 34 II. MEZINÁRODNÍ HUMANITÁRNÍ PRÁVO A NOVÉ VÝZVY Medzinárodné organizácie a medzinárodné humanitárne právo Martin Faix 49 Odpovědnost mezinárodních organizací v ozbrojených konfliktech Sandra Brožová Mezinárodní humanitární právo a nestátní aktéři v ozbrojených konfliktech Josef Mrázek Dětští vojáci – problematické aspekty vztahu mezi mezinárodním humanitárním a mezinárodním trestním právem Radka Kryslová Svoboda projevu ve vztahu ke zločinům podle mezinárodního práva v judikatuře ESLP Alla Tymofeyeva III. MEZINÁRODNÍ HUMANITÁRNÍ PRÁVO A NOVÉ TECHNOLOGIE Využití nových technologií v mezinárodním humanitárním právu a v boji proti terorismu Jan Ondřej – Magda Uxová 63 77 102 119 131

Mezinárodně právní aspekty používání bezpilotních letounů v mezinárodním ozbrojeném konfliktu Michal Janák

147

5

K podmínkám a způsobu aplikace mezinárodního humanitárního práva na kybernetické operace Tomáš Bruner

159

IV. STÍHÁNÍ PORUŠENÍ MEZINÁRODNÍHO HUMANITÁRNÍHO PRÁVA Legalita a legitimita Norimberského procesu Pavel Maršálek

175

Východiska trestání nacistických zločinců před vnitrostátními soudy pro zločiny podle mezinárodního práva David Kohout

185

Vývoj stíhání válečných zločinů Milan Lipovský

203

Příkaz nadřízeného a stíhání válečných zločinů Kristýna Urbanová

213

Postavení obětí zločinů podle mezinárodního práva před ad hoc trestními tribunály Helena Opatová SUMMARY: INTERNATIONAL HUMANITARIAN LAW – ORIGINS, DEVELOPMENTS AND NEW CHALLENGES

229

241

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ

245

6

PŘEDMLUVA Čtenáři se dostává do rukou publikace věnovaná mezinárodnímu humanitárnímu právu (MHP), které má za sebou již 150 let vývoje. To je samo o sobě důvodem pro vydání publikace, která volně navazuje na konferenci uspořádanou na podzim 2014 Výzkumným centrem pro lidská práva (UNCE) ve spolupráci s Českým Červeným křížem. Nejde však jen o to, připomenout si vznik odvětví, které – přinejmenším ve smluvní podobě – začalo přijetím Ženevské úmluvy o zlepšení osudu zraněných vojáků v poli z roku 1864. V dnešní době, kdy dochází na jedné straně k dynamické- mu rozvoji mezinárodního práva a na druhé straně k jeho porušování a zpochybňová- ní, má velký význam si uvědomit konstanty a nové jevy v právu ozbrojených konfliktů, jak se také nazývá MHP. Je tomu tím spíše, že v dnešní době jsme svědky řady mezinárodních i vnitrostátních ozbrojených konfliktů, které mají mnoho obětí. Právě proto, že se ani na počátku 21. století nepodařilo odstranit tyto konflikty, mají takový význam pravidla regulující jejich průběh, metody a prostředky (tzv. haagské právo) a ochranu obětí ozbrojených konfliktů (tzv. ženevské právo). A konečně, last but not least, na závažná porušení humanitárního práva navazuje mezinárodní trestní právo, konkrétně stíhání válečných zločinů. V minulosti bylo obvyklé, že se kurzy a učebnice mezinárodního práva dělily na dvě velké části, a to právo mírové a právo válečné. To se změnilo až v druhé polovině minulého století, zejména díky velkému nárůstu normativní matérie mírového práva za posledních 50 či 70 let. I když v dnešní době MHP tvoří jen jedno z odvětví mezi- národního práva, i ono se rozvinulo a stále musí reagovat na nové výzvy, včetně výzev pocházejících z nových technologií. Kromě toho na důležitosti získávají vazby MHP na jiná odvětví mezinárodního práva. To je právě důvodem a přidanou hodnotou této publikace, která není učebnicí nebo příručkou MHP, ale teoretickou publikací, která představuje příběh, vývoj tohoto odvět- ví, nové výzvy a systémové vazby na jiná odvětví soudobého mezinárodního práva. Jak ukazuje úvodní kapitola doc. Bílkové, tento příběh, respektive hodnocení vývoje a významu MHP se může lišit podle teoretických přístupů a narativů různých autorů. Proto, ale nejen proto je kniha rozdělena do čtyř hlavních částí. Příspěvky první části monografie pod názvem vznik a vývoj MHP mapují vývoj Mezinárodního výboru Červeného kříže a právní úpravy směřující k humanizaci ozbrojených konfliktů. Autoři zastoupení v druhé části knihy ukazují nové výzvy MHP a jeho vztahy k jiným odvětvím mezinárodního práva, a to na příkladech týkajících se nestátních aktérů, práva mezinárodních organizací, a některých otázek mezinárodního práva lid- ských práv. Třetí část monografie reaguje právě na nové technologické výzvy pro MHP, jako je použití bezpilotních letounů (dronů) a aplikace humanitárního práva na kybernetické

7

útoky. Navzdory novým technologiím se ukazuje, že většina pravidel MPH je relevant- ní i v podmínkách současných konfliktů. Konečně poslední, čtvrtá část knihy prezentuje některé teoretické, historické i aktuál- ní problémy porušení MHP, tj. válečných zločinů na národní a zejména mezinárod- ní úrovni. Vzhledem k tomu, jak rozsáhlé odvětví představuje dnešní mezinárodní trestní právo, smyslem této části bylo poukázat především na jeho vývoj, který nava- zuje na vývoj MHP, ale ukazuje i proměny týkající se významu rozkazu nadřízeného a postavení obětí válečných zločinů před mezinárodními trestními tribunály. Navzdory tomu, že knihu tvoří 16 kapitol napsaných různými autory, zachovává si nejen formální, ale i tematickou jednotu. V rámci této jednoty ale nabízí různé pohle- dy na příběh 150 let mezinárodního humanitárního práva. Věříme, že každý čtenář si zde může najít svůj výklad, příběh nebo aspekt MHP, který jej zaujme. Za práci na přípravě této publikace patří poděkování všem autorům, kteří dodali slí- bené příspěvky, oběma recenzentkám za jejich posudky a zejména doc. Veronice Bílkové a jejím spolupracovníkům, Mgr. Milanu Lipovskému a Mgr. Kristýně Urbanové, teh- dy interním doktorandům katedry mezinárodního práva, za ediční úpravu.

Prof. JUDr. Pavel Šturma, DrSc. koordinátor VCLP (UNCE) PF UK

8

I.

VZNIK A VÝVOJ MEZINÁRODNÍHO HUMANITÁRNÍHO PRÁVA

STO PADESÁT LET MEZINÁRODNÍHO HUMANITÁRNÍHO PRÁVA ȃ CESTA K HUMANITĚ, NEBO K FRAGMENTACI MEZINÁRODNÍHO PRÁVA?

Veronika Bílková

ͷ. Úvod Významná výročí nabízejí příležitost nejen k oslavě, ale také k určitému zamyšlení. Co ta která historická událost znamenala? Jak ovlivnila další vývoj? Byl její přínos po- zitivní, nebo měla též negativní, byť třeba nezamýšlené důsledky? Je jasné, že odpovědi na tyto otázky se mohou značně lišit a že stejnou událost budou různí autoři hodnotit vzájemně značně odlišně. Vedle osobního ideového a hodnotového nastavení zde svou roli sehrává kontext, v jehož rámci člověk určitou událost posuzuje, důvod, proč tak činí, i teoretický proud, k němuž se hlásí, popř. do něhož se snaží začlenit. Společným znakem všech přístupů je snad jen to, že se na historický vývoj dívají z retrospektivity, s výhodou znalosti toho, jak se tento vývoj odehrál a co po určité události následovalo. Retrospektiva s sebou nese rizika prézentismu, 1 tedy hodnocení dějin za pomoci sou- časných standardů, a toho, že do minulého dění bude zpětně projektován určitý smysl. 2 Vše řečené platí též pro 150. výročí vzniku mezinárodního humanitárního práva 3 (dále MHP), které jsme si připomněli v roce 2014. Výročí se váže k přijetí Ženevské úmluvy o zlepšení osudu zraněných vojáků v poli, k němuž došlo dne 22. srpna 1864. Úmluva, která zaváděla základní standardy ochrany raněných příslušníků ozbrojených sil v pozemní válce, odstartovala – jak dnes zpětně víme – vývoj tzv. ženevského systé- mu MHP, jenž poskytuje ochranu osobám vyřazeným z boje a osobám, které se boje neúčastní. Vznik MHP by ovšem mohl být spojen rovněž s rokem 1863. Tehdy, dne 17. února, byl v Ženevě založen Výbor pro pomoc zraněným, který se v roce 1876 přejmenoval na Mezinárodní výbor Červeného kříže (dále MVČK). Jedná se o huma- nitární organizaci se sídlem v Ženevě, která se vedle poskytování pomoci obětem válek dlouhodobě zaměřuje také na rozvoj MHP. Rok 1863 přinesl ještě jednu důležitou událost. Dne 24. dubna podepsal prezident USA Abraham Lincoln Všeobecný rozkaz č. 10, který obsahoval tzv. Lieberův kodex. Šlo o soubor obyčejových pravidel vede- ní války, který pro potřeby armády Unie vypracoval právník Francis Lieber. Vydání Lieberova kodexu zahájilo vývoj druhého systému MHP, tzv. haagského práva, které omezuje způsoby a prostředky vedení ozbrojeného konfliktu.

1 Viz též HARTOG, François. Régimes d’historicité . Présentisme et expériences du temps. Paris: Seuil, 2003. ISBN 2-02-059328-9. 2 Viz např. HAVELKA, Miloš. Spor o smysl českých dějin 1895-1938. Praha: Torst, 1999. ISBN 80-85639-41-6. 3 Více o MHP viz ONDŘEJ, Jan, a kolektiv. Mezinárodní humanitární právo. Praha: C. H. Beck, 2010. ISBN 978-80-7400-185-7.

11

Založení MVČK a přijetí Ženevské úmluvy a Lieberova kodexu jsou tradičně chá- pány jako klíčové historické milníky, které daly vznik modernímu mezinárodnímu humanitárnímu právu, 4 coby souboru norem mezinárodního práva upravujících prů- běh ozbrojených konfliktů (také se mluví o právu ozbrojených konfliktů, popř. o vá- lečném právu). Vývoj MHP od roku 1864 do současnosti je pak často vykreslován jako postupný, leč trvalý (a také jednosměrný) proces humanizace ozbrojených kon- fliktů a posilování role práva v nich. V posledních letech je ale tento tradiční výklad doplňován jinými, alternativními „čteními“ stopadesátiletého vývoje MHP. Některá chápou dějiny MHP jako součást širších proměn mezinárodního práva, jež toto právo přibližují vnitrostátním právním řádům. Jiná upozorňují na jisté negativní aspekty či důsledky vývoje MHP, např. jeho podíl na fragmentaci mezinárodního práva. Bližší představení těchto různých náhledů historie MHP a jejich kritické zhodnocení je obsa- ženo ve druhé části této kapitoly. Předchází jej stručný přehled hlavních událostí oněch 150 let vývoje MHP. ͸. ͷͻͶ let mezinárodního humanitárního práva – přehled vývoje Tato část kapitoly by měla shrnout hlavní události stopadesátiletého vývoje MHP. 5 Měla by tedy nabídnout popis faktů, která by poté byla podrobena hodnocení v další části kapitoly. Je ovšem zřejmé, že takový popis není – a nemůže být – zcela neutrální, ale že už sám o sobě odráží určité hodnocení. Výběr událostí, na které se člověk zaměří, totiž není předem dán, ani není nijak automatický. Odvíjí se od toho, jaký „histo- rický příběh“ chce člověk vyprávět a jaký narativ si k tomu volí – v závislosti na tom jsou některé skutečnosti záměrně zvýrazněny a jiné naopak odsunuty do pozadí jako druhořadé či bezvýznamné. Tato část textu se drží tradičního chápání vývoje MHP, které v sobě primárně kombinuje prvky narativů humanizace a konstitucionalizace (viz dále). Uplynulých 150 let je tak nahlíženo optikou postupného rozšiřování hu- manitárně právní regulace, které je dokumentováno přijímáním nových právních instrumentů a tvorbou kontrolních a vynucovacích mechanismů. V souladu s tímto přístupem lze říci, že i když se moderní MHP v podobě, v jaké ho známe dnes, zrodilo v polovině 19. století, jeho historické kořeny jsou výrazně starší. První pravidla regulující vedení ozbrojeného konfliktu se zformovala již ve starověku. Úprava byla rudimentární, objevovala se v ní ale některá pravidla, která jsou přítomna v systému MHP dodnes (šetření žen či dětí, ochrana parlamentáře apod.). Ustanovení omezující způsoby a prostředky vedení války obsahovala také nejstarší známá meziná- rodní smlouva, kterou v roce 1278 př. n. l. uzavřeli egyptský faraón Ramses II a che- titský král Chattušiliš III. Odkazy na limity vedení válek najdeme též v posvátných knihách velkých náboženství včetně judaismu, křesťanství, islámu, nebo buddhismu. 4 Viz též BENNETT, Angela. The Geneva Convention. The Hidden Origins of the Red Cross. Sutton Publishing, 2005. ISBN 0750941480. 5 Viz např. American Red Cross, Development of IHL, April 2011; a Mezinárodní humanitární právo. Odpovědi na Vaše otázky. Praha: Český Červený kříž, 2009.

12

V období antiky (Řecko a Řím) byla válka považována za běžný prostředek meziná- rodní politiky, a úpravy se tak dostávalo spíše uchýlení se k válce ( ius ad bellum ) než jejímu průběhu ( ius in bello ). To se změnilo až s nástupem křesťanství, které opět ob- rátilo pozornost k regulaci vedení válek. Na tuto tradici pak navázali ranní teoretikové mezinárodního práva, jako byli mj. Hugo Grotius nebo Alberico Gentili. Celé toto velmi dlouhé období, které sahalo od starověku až do 19. století, spojovalo to, že pravidla vedení války netvořila žádný ucelený systém a neměla základ v meziná- rodním právu (jež se ostatně samo o sobě rodí až na přelomu středověku a novověku). To se změnilo teprve v moderním období a jedním z prvních projevů této změny se staly právě události z let 1863 a 1864. O politických, ekonomických, sociálních a ide- ových příčinách daných událostí již bylo napsáno mnoho. Zde se hodí připomenout alespoň to, že v 19. století již existovaly národní státy, které se vzájemně (aspoň v ev- ropském prostoru) uznávaly za územní suverény; že války se vedly s armádami založe- nými na principu všeobecné branné povinnosti, a týkaly se tak společnosti jako celku; že od doby osvícenství se prosazoval názor o rovnosti všech lidí a o tom, že jednotlivci nejsou majetkem svého státu; a že 19. století charakterizoval nebývalý nárůst národ- ních i mezinárodních hnutí usilujících o šíření humanity (tažení proti otroctví, boj za práva žen aj.). MHP v tomto kontextu vzniklo proto, aby ozbrojené konflikty mezi státy podřídilo určitým pravidlům, jež by jednak omezila zbytečné plýtvání lidskými zdroji (životy vojáků), jednak dala občanům i širšímu mezinárodnímu společenství jasně najevo, k jakým hodnotám se státy hlásí. Tyto cíle určily též obsah humanitárně právních norem raného období vývoje MHP. Všechny instrumenty přijaté od poloviny 19. do poloviny 20. století se primárně za- měřovaly na ochranu příslušníků ozbrojených sil bojujících v řádných ozbrojených konfliktech mezi dvěma či více státy, popř. zakazovaly určitá jednání, která narušo- vala vojenskou disciplínu a/nebo byla vojensky kontraproduktivní. Platilo to pro in- strumenty ženevského i haagského práva. V rámci prvního systému došlo k rozšíření ochrany na zraněné, nemocné a ztroskotalé příslušníky ozbrojených sil v námořní válce (Ženevská úmluva z roku 1907) a válečné zajatce (Ženevská úmluva z roku 1929). V rámci druhého systému byla přijata série mezinárodních smluv (Haagské smlouvy z let 1899 a 1907, 6 Ženevský protokol z roku 1925) a právně nezávazných instrumentů (Petrohradská deklarace z roku 1968, Bruselská deklarace z roku 1874), které vyloučily některé vojenské taktiky (zákaz plenění, zákaz útoku na parlamentáře apod.) a zaká- zaly, popř. omezily užití určitých zbraní či munice (např. střely s hmotností do 400 g, chemické zbraně a biologické zbraně). Orientace a záběr právní úpravy se začal měnit v polovině 20. století. Stalo se tak pod vlivem zkušenosti druhé světové války, která si jako první novodobý konflikt vyžádala více obětí mezi civilisty než mezi vojáky, a také zkušenosti občanské války

6 Viz Haagské úmluvy v systému mezinárodního humanitárního práva, I. a II díl, Praha: Správa sociálního zabezpečení FMO, 1992.

13

ve Španělsku ve 30. letech, jež poukázala na možnou destruktivnost konfliktů ode- hrávajících se nikoli mezi státy, ale uvnitř nich. Poznatky získané v těchto konfliktech ovlivnily podobu čtyř Ženevských úmluv o ochraně obětí ozbrojených konfliktů, které byly přijaty dne 12. srpna 1949 a dnes patří mezi nejvíce ratifikované mezinárodní smlouvy vůbec. Ženevské úmluvy rozšířily ochranu, která byla dosud poskytována jen příslušníkům ozbrojených sil vyřazeným z boje (raněným, nemocným, trosečníkům, válečným zajatcům), na civilní obyvatelstvo, konkrétně na civilisty v moci jiné strany v konfliktu a civilisty pobývající na okupovaném území. Vedle toho byly poprvé v his- torii podřízeny úpravě vedle ozbrojených konfliktů mezistátních také konflikty vnitro- státní. Ženevské úmluvy jim sice vyhradily jediné ustanovení, společný článek 3, i tak se ale jednalo o důležité prolomení zásady, že vnitřní záležitosti státu nejsou věcí me- zinárodního zájmu a že státy mohou se svými občany nakládat, jak uznají za vhodné. 7 Trend posilování právních garancí vztahujících se na jednotlivé kategorie chráně- ných osob a další rozšiřování režimu MHP pokračoval rovněž během období studené války. Výrazem se staly mj. dva Dodatkové protokoly k Ženevským úmluvám, které byly přijaty dne 8. června 1977. První protokol přinesl podrobnější pravidla aplikova- telná za mezinárodních ozbrojených konfliktů. Těmi se nově nerozumějí již jen mezi- státní střety, ale také boje za národní osvobození, tedy „ozbrojené konflikty, ve kterých národy bojují proti koloniální nadvládě a cizí okupaci a proti rasistickým režimům, aby uplatnily své právo na sebeurčení“ (článek 1 odst. 1 Protokolu). Druhý protokol roz- vedl minimální úpravu poskytovanou obětem vnitrostátních ozbrojených konfliktem společným článkem 3 Ženevských úmluv. Nově se na tyto oběti vedle minimální stan- dardů lidskosti vztahovaly detailnější garance upravující např. zacházení s nimi během zadržení, nebo trestní řízení proti nim. 8 Dodatkové protokoly z roku 1977 v sobě zachytily ještě jednu změnu, kterou MHP za studené války prošlo. Šlo o sbližování ženevského a haagského práva. Zatímco pů- vodně se oba systémy vyvíjely na sobě značně nezávisle, nyní mezi nimi začalo dochá- zet k propojování – např. Dodatkový protokol I v sobě obsahuje normy práva ženev- ského (typicky část II nazvaná Ochrana raněných, nemocných a trosečníků) i práva haagského (typicky část III oddíl I nazvaný Způsoby a prostředky vedení války). Vedle takovýchto smíšených instrumentů ovšem i během studené války dále vznikaly vlast- ní smlouvy haagského práva. Především se v MHP začal formovat autonomní režim ochrany kulturních statků za ozbrojených konfliktů, na jehož dodržování a další roz- voj dohlíží organizace UNESCO. Základem tohoto režimu se stala Haagská úmluva 7 Viz BÍLKOVÁ, Veronika. Úprava vnitrostátních ozbrojených konfliktů v mezinárodním humanitárním prá- vu. Praha: Právnická fakulta UK, 2007. ISBN 978-80-85889-82-6. 8 Cenou za toto rozšíření úpravy bylo zúžení záběru Dodatkového protokolu II, který se na rozdíl od spo- lečného článku 3 Ženevských úmluv nevztahuje na všechny vnitrostátní ozbrojené konflikty, ale pouze na ty, „k nimž dochází na území Vysoké smluvní strany mezi jejími ozbrojenými silami a disidentskými ozbrojenými silami nebo jinými organizovanými ozbrojenými skupinami vykonávajícími pod odpověd- ným velením takovou kontrolu nad částí jejího území, která jim umožňuje vést trvalé a koordinované vojenské operace a aplikovat tento Protokol“ (článek 1 odst. 2 Protokolu II).

14

o ochraně kulturních statků za ozbrojených konfliktů z roku 1954. Vedle toho byla přijata série smluv omezujících či zakazujících užití určitých zbraní – šlo o zbraně konvenční ( Úmluva o zákazu nebo omezení užívání některých konvenčních zbraní z roku 1980 do- plněná sérií protokolů) i zbraně hromadného ničení (Úmluva o zákazu biologických zbraní z roku 1973). Některé tyto smlouvy měly čistě humanitárně právní charakter, jiné vedle užití zbraní regulovaly také jejich výrobu, prodej či skladování. Dalším mezníkem ve vývoji MHP se stal přelom minulého a tohoto století. Jedním z důvodů byl konec studené války, který umožnil větší spolupráci států v určitých ob- lastech (např. při postihu pachatelů závažných zločinů podle mezinárodního práva). Dalším faktorem byla proměna povahy ozbrojených konfliktů, mezi nimiž stále větší procento tvoří konflikty vnitrostátní, s výraznou asymetrií bojujících stran. Typický účastník ozbrojených konfliktů již není příslušník řádné armády bojující proti armádě jiného státu, ale člen nestátní ozbrojené skupiny zapojený do často značně nepřehled- ných bojů uvnitř jednoho státu. Potřeba „oslovit“ tyto typy aktérů vedle mj. k tomu, že po století a půl trvajícího důrazu na smluvní zachycení norem MHP se pozornost opět začala obracet k obyčejovým normám, jejichž závaznost mohou být povstalecké skupi- ny ochotny akceptovat spíše než závaznost smluv uzavřených státy, proti nimž bojují. Výsledkem tohoto posunu se stala studie Obyčejové mezinárodní humanitární právo, kterou v letech 1995–2005 připravili experti MVČK. 9 Studie zakotvuje 162 normy obyčejového práva, které podle názoru autorů ve své většině platí za všech typů ozbro- jených konfliktů. Studie vychází z praxe států i nestátních aktérů a od svého přijetí je pravidelně aktualizována tak, aby neztratila relevantnost. Návrat k obyčeji neznamenal zavržení mezinárodních smluv jako vhodného nástroje regulace v oblasti MHP. Za poslední dvě a půl desetiletí byla přijata řada nových smluv- ních instrumentů, z nichž výrazná většina spadala do okruhu haagského práva, popř. měla smíšený charakter. Za všechny lze zmínit např. Úmluvu o zákazu chemických zbraní z roku 1993, Úmluvu o zákazu protipěchotních min (Ottawská úmluva) z roku 1997, nebo Úmluvu o kazetové munici z roku 2008. MHP se také začalo více sbližovat s ně- kterými dalšími oblastmi mezinárodního práva, především právem lidských práv. Dobře vidět je to na úpravě práv dětí: Úmluva o právech dítěte z roku 1989 zakotvila specifické ustanovení týkající se ochrany dětí za ozbrojených konfliktů (článek 38). Na toto ustanovení později navázal Opční protokol o zapojování dětí do ozbrojených konfliktů z roku 2000, který se zabývá jevem tzv. dětských vojáků, jenž má aspekty jak humanitárně právní, tak lidskoprávní. Vliv práva lidských práv na MHP se ovšem projevuje rovněž v dalších oblastech MHP, např. v již zmíněné studii MVČK o oby- čejovém MHP, která se při prokázání existence některých obyčejových pravidel MHP opírá mj. o existující lidskoprávní instrumenty.

9 HENCKAERTS, Jean-Marie, DOSWALD-BECK, Louise (Eds). Customary International Humanitarian Law , Volume I: Rules, Volume II: Practice. Cambridge. International Committee of the Red Cross/ Cambridge University Press, 2005. ISBN 0-521-53925-0.

15

Ještě výraznější změna, kterou přinesl vývoj MHP po skončení studené války, se týká vytváření kontrolních a donucovacích nástrojů. Po dlouhou dobu se státy a MVČK soustředily na vymezování, rozšiřování a zpřesňování primárních norem MHP, které stanovují práva a povinností stran v konfliktu. V poslední době se zájem přesunuje k normám sekundárním, které vytvářejí mechanismy dohledu nad dodržovánímMHP a určují právní následky jeho porušení. Největšího rozvoje zatím doznala oblast stíhá- ní individuálních pachatelů závažných zločinů podle mezinárodního práva, zejména válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Tyto zločiny zná mezinárodní společenství již od 40. let 20. století, kdy byli za jejich spáchání či organizaci odsouzeni němečtí a japonští váleční zločinci (Mezinárodní vojenské tribunály v Norimberku a v Tokiu a procesy na národní úrovni). V období studené války ustoupily snahy o postih zločinů podle mezinárodního práva dočasně do pozadí, po jejím skončení na ně ale opět začal být kladen důraz. Výrazem se stalo zřízení Mezinárodních trestních tribunálů pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v roce 1993 a pro Rwandu (ICTR) v roce 1994, které dostaly za úkol stíhat a potrestat pachatele závažných zločinů podle mezinárodního práva spáchaných během občanské války v bývalé Jugoslávii a za genocidy ve Rwandě. Judikatura obou tribunálů výrazně napomohla vyjasnit některé sporné koncepty MHP: např. potvrdila, že válečné zločiny mohou být spáchány v jakémkoli typu ozbrojených konfliktů, včetně konfliktů vnitrostátních; nebo že vinu za takové zločiny nesou jak lidé, kteří je přímo vykonávají, tak ti, již takové zločiny plánují, organizují, popř. jsou obecněji zapojeni do jejich reali- zace (instituty odpovědnosti velitele, společného zločinného plánu atd.). 10 Na činnost ICTY a ICTR navázal stálý Mezinárodní trestní soud (dále MTS), zřízený na základě mezinárodní smlouvy, Římského statutu, který byl podepsán v roce 1998 a v platnost vstoupil v roce 2002. Římský statut obsahuje podrobný katalog válečných zločinů, jejichž pachatelé se vystavují trestnímu postihu na národní i mezinárodní úrovni. První rozsudek, vynesený MTS ve věci vojenského velitele z Demokratické republiky Kongo, Thomase Lubangy, v roce 2012, se týkal právě válečných zločinů, konkrétně náboru dětských vojáků. Ve výčtu významných událostí stopadesátiletého vývoje MHP by bylo možno pokra- čovat. 11 V textu např. nebyly zmíněny některé nové výzvy, jež před MHP vyvstávají mj. v souvislosti s postupující privatizací války (využívání služeb soukromých vojenských a bezpečnostních společností aj.), využíváním moderních technologií (bezpilotní letadla, tzv. kybernetické válčení aj.), zapojením nových aktérů (např. teroristické skupiny), nebo vznikem nových typů konfliktů (např. transnacionální konflikty či anarchické konflikty). O tom, jak se MHP snažilo a snaží na tyto výzvy reagovat, pojednávají další příspěvky obsažené v této kolektivní monografii. Podrobněji rozebrán je také vývoj 10 Více viz VÁLEK, Petr. Klíčová rozhodnutí mezinárodních trestních tribunálů ve světle mezinárodního práva. Praha: C.H. Beck, 2009. ISBN 978-80-7400-151-2. 11 Viz též zvláštní číslo časopisu International Review of the Red Cross, No. 888, 2012, nazvané ICRC: 150 Years of Humanitarian Action.

16

v některých specifických oblastech MHP, jako je ochrana dětí za ozbrojených konflik- tů, nebo trestní postih válečných zločinů. Vzhledem k přítomnosti těchto příspěvků lze stručné ohlédnutí za sto padesáti lety vývoje MHP ukončit a přesunout pozornost k hodnocení, resp. výkladu tohoto vývoje. ͹. Sto padesát let mezinárodního humanitárního práva – odlišné příběhy Vývoj mezinárodního humanitárního práva od vzniku MVČK a přijetí Lieberova kodexu a první Ženevské úmluvy v polovině 19. století do současnosti nepodléhá jed- noznačnému výkladu. Různí lidé, jak již bylo řečeno, v něm spatřují různé věci – v zá- vislosti na tom, které události jim přijdou důležité i jak obecně chápou vývoj meziná- rodních vztahů a mezinárodního práva. Lze říci, že existují čtyři hlavní příběhy o vývo- ji MHP, které se váží k odlišným narativům. Narativy se zde rozumí „způsoby myšlení, které se tím či oním způsobem snaží vysvětlit shody a rozdíly mezi různými pravidly a in- stitucemi mezinárodního práva“ . 12 Narativy se opírají o obecná ideová východiska, jimiž poměřují veškeré jevy a procesy spojené s mezinárodním právem. Východisko říká, jaký příběh se v oblasti mezinárodního práva odehrává, a určuje roli, kterou v něm sehrávají jednotlivé oblasti, zde MHP. Mezi příběhy, které jsou v diskusi o vývoji MHP a loňském výročí explicitně přítomny, popř. se k nim implicitně vztahují, patří příběh humanizace, příběh konstitucionalizace, příběh fragmentace a příběh irelevance. ͹.ͷ Příběh humanizace MHP Příběh humanizace patří mezi nejrozšířenější a nejmocnější příběhy, s nimiž se lze v oblasti MHP, resp. mezinárodního práva setkat. Základní teze vystihuje článek ame- rického internacionalisty Theodora Merona příznačně nazvaný Humanizace humani- tárního práva z roku 2000 13 a jeho kniha Humanizace mezinárodního práva , která vyšla v roce 2006 a má širší záběr. 14 Meron popisuje humanizaci MHP jako proces, kdy „právo ozbrojených konfliktů prochází změnou a získává lidštější tvář“ . 15 Děje se tak údaj- ně hlavně pod vlivem zásady humanity, na níž je celý systém MHP vystavěn a která usiluje o to, aby ozbrojené konflikty, nelze-li je už eliminovat, měly aspoň omezenou podobu a určitá jednání aby v nich byla absolutně zakázána. Svou roli při humanizaci MHP podle Merona sehrávají rovněž další odvětví mezinárodního práva, která tlačí na určité normativní změny na mezinárodní úrovni. Typicky jde o právo lidských práv, jež klade důraz na ochranu jednotlivce proti moci státu a – stále více – i proti moci nestátních aktérů včetně ozbrojených povstaleckých skupin. 16 12 LIXINSKI, Lucas. Narratives of the International Legal Order and Why They Matter. Erasmus Law Review, No. 1, 2013, s. 2. 13 MERON, Theodor. Humanization of Humanitarian Law. American Journal of International Law, Vol. 94, No. 2, 2000, s. 239-278. 14 MERON, Theodor. Humanization of International Law. Brill, 2006. ISBN 9004150609. 15 MERON, Theodor. Humanization of Humanitarian Law, op. cit., s. 239. 16 Viz např. LUBELL, Noam. Challenges in applying human rights law to armed conflict. International Review of the Red Cross, Vol. 87, No. 860, 2005, s. 737-754.

17

Meron, a spolu s ním další stoupenci narativu humanizace, chápou vývoj MHP jako proces postupného zlidšťování tohoto systému. Toto zlidšťování se mělo projevit jak v používané terminologii, tak v obsahu humanitárně právní úpravy. Terminologie jej odráží mj. v tom, že tradiční výrazy jako válečné právo či právo ozbrojených konfliktů, které označovaly soubor ženevského a haagského práva v minulosti, byly po druhé svě- tové válce doplněny a časem dokonce nahrazeny v současné době dominujícím termí- nem mezinárodní humanitární právo. Tento termín, který navrhl významný teoretik MVČK Jean Pictet koncem 40. let 20. století, měl vyjádřit to, že dané odvětví práva „nachází svou inspiraci v humánních ideálech a /…/ zaměřuje se na ochranu jednotlivce v čase války“. 17 Původně se měl termín vztahovat jen na pravidla zajišťující ochranu obětí války, tedy na ženevské právo, postupem doby se ale záběr rozšířil a dnes zahrnuje i právo haagské. Paralelně s termínem mezinárodní humanitární právo se dále, zejmé- na v ozbrojených silách, využívá výraz právo ozbrojených konfliktů, mezi akademiky a v humanitárních organizacích ale již dnes dominuje MHP. Významnější ovšem podle Merona byly změny obsahu právní úpravy. Zde se huma- nizace projevila v celé řadě ohledů. První se týká kvality norem, které postupem doby doznaly mnoha změn a staly se výrazně přesnější a detailnější. Zatímco první Ženevská úmluva z roku 1864 měla pouhých deset článků, které lapidárně konstatovaly, že ra- něným příslušníkům ozbrojených sil se má dostat zdravotní pomoci, revidovaná verze této úmluvy z roku 1949 má ustanovení více než šestkrát tolik a raněným – a nově i ne- mocným – vojákům poskytuje mnohem více záruk. Právní režim byl dále posílen přije- tím Dodatkového protokolu I z roku 1977, který ochranu rozšířil na zraněné a nemoc- né civilisty. Dalším důsledkem humanizace je odklon od čistě mezistátního zaměření MHP. Odklon se projevil již tím, že vedle mezistátních konfliktů jsou dnes předmětem humanitárně právní regulace rovněž konflikty vnitrostátní. Množství pravidel, jež se na ně vztahují, navíc postupem doby výrazně narůstá tak, že někteří autoři dokonce spekulují o možnosti splynutí režimů právní úpravy jednotlivých typů konfliktů. Jiným projevem odklonu od mezistátního zaměření MHP bylo postupné omeze- ní vlivu reciprocity. 18 Ta byla silně přítomna při vzniku MHP. Jejím výrazem byla klauzule si omnes (klauzule obecné účasti) zakotvená ve starších smlouvách MHP, např. Haagské úmluvě IV o zákonech a obyčejích války pozemní. 19 Podle klauzule se smlouvy aplikovaly jen na ty konflikty, ve kterých všechny bojující strany byly jejich smluvními stranami. Již Ženevské úmluvy z roku 1949 úpravu opustily. Moderní in- strumenty MHP tak říkají, že smluvní státy jsou povinny se jimi řídit vždy bez ohledu na to, jaké závazky mají jiní účastníci konfliktů. Pokles vlivu zásady reciprocity lze 17 PICTET, Jean. International Humanitarian Law: Definition. In International Dimensions of Humanitarian Law. Geneva: Institut Henry Dunant, 1988. ISBN 9231023713. 18 Srov. PROVOST, René. Reciprocity in Human Rights and Humanitarian Law, British Yearbook of International Law. Vol. 65, No. 1, 1994, s. 383-454. 19 Článek 2: „Ustanovení Řádu /…/ a této Úmluvy mají platnost toliko mezi smluvními mocnostmi a toliko tenkráte, jsou-li všechny válečné mocnosti smluvními stranami.“

18

vysledovat i v omezování institutu válečných represálií. Válečné represálie jsou „akce, které by jinak byly nelegální, ale /…/ jsou považovány za legální /…/, pokud jsou využívá- ny jako donucovací nástroje v reakci na protiprávní jednání nepřátele“ . 20 Tradiční MHP připouštělo represálie bez větších omezení, pouze je podřizovalo zásadám nezbytnosti a proporcionality, naopak moderní MHP represálie prakticky vylučuje. Stoupenci příběhu humanizace MHP jsou si vědomi limitů, které jimi popisovaný proces má. Nedomnívají se, že by tento proces byl zcela jednostranný a probíhal bez komplikací. Např. Meron ve svém článku jasně zdůrazňuje, že MHP zůstává právem ozbrojených konfliktů a jako takové nemůže zcela zakázat všechna jednání, jež se mo- hou jevit jako nelidská (např. zabíjení nepřátelských kombatantů, nebo nutné vedlejší ztráty v řadách civilistů). Stejně tak MHP může těžko aspirovat na to, že by pod jeho vlivem války zcela vymizely. Přetrvávají rovněž problémy s praktickou aplikací MHP a jeho vynucováním, a to zejména v konfliktech, kterých se účastní nestátní aktéři. 21 Všechny tyto limity ovšem podle Merona a dalších autorů nic nemění na tom, že vývoj MHP od poloviny 19. století do dnešní doby charakterizuje jeho postupná humaniza- ce v těch intencích a s těmi projevy, jak byla popsána výše. ͹.͸ Příběh konstitucionalizace MHP Příběh konstitucionalizace má k prvnímu příběhu blízko. I on chápe vývoj MHP jako součást širšího posunu v rámci mezinárodního práva. Tento posun v obou pří- padech přináší zkvalitnění úpravy a posílení garancí poskytovaných jednotlivcům. Hlavními představiteli mezinárodněprávní doktríny zabývající se procesem konstituci- onalizace jsou evropští autoři jako Anne Peters z Německa, Jan Klabbers z Finska, nebo Geir Ulfstein z Norska. Jejich kolektivní monografie Konstitucionalizace mezinárodní- ho práva z roku 2009 22 sice neobsahuje specifickou kapitolu věnovanou MHP, před- kládá ale obecnou charakteristiku procesu konstitucionalizace, který se podle autorů projevuje, byť ne nutně se stejnou intenzitou a ve stejném tempu, ve všech oblastech mezinárodního práva. Konstitucionalizací mezinárodního práva se rozumí postupná proměna tohoto práva, které přestává být vázáno na konsenzus jednotlivých států, ale vytváří určitý nadřaze- ný soubor principů a institucí, jež omezují volnost států. Na mezinárodní scéně se tak prosazují jisté zásady a hodnoty, na jejichž ochraně má zájem mezinárodní společenství jako celek. Žádný jednotlivý stát se vázanosti těchto zásad nemůže zbavit s poukazem na svou suverenitu. Tyto zásady jsou zčásti vtěleny do podoby kogentních norem mezinárodního práva, tedy norem, které jsou „přijaty a uznány mezinárodním spole- 20 HENCKAERTS, Jean-Marie, DOSWALD-BECK, Louise (Eds), Customary International Humanitarian Law . Volume I: Rules, Cambridge: ICRC/Cambridge University Press, 2005, Rule 145, komentář (online). 21 „Humanizing the law /…/ does little to discourage resort to war. It cannot give complete protection to civilians and outlaw collateral damage that does not violate the rules of proportionality.“ MERON, Theodor. Humanization of Humanitarian Law, op. cit., s. 241. 22 PETERS, Anne, KLABBERS, Jan, ULFSTEIN, Geir. Constitutionalization of International Law. Oxford: Oxford University Press, 2009. ISBN 9780199543427.

19

čenstvím států jako celkem za normy, od nichž není dovoleno se odchýlit a které mohou být změněny pouze novými normami obecného mezinárodního práva stejné povahy“ (člá- nek 53 Vídeňské úmluvy o smluvním právu). Spadá sem tedy např. zásada nepoužití síly v mezinárodních vztazích, zákaz genocidy, zákaz mučení, zákaz otroctví, nebo zásada sebeurčení národů. Na dodržování daných norem dohlížejí mezinárodní instituce v čele s OSN a případné spory řeší mezinárodní soudní orgány (Mezinárodní soudní dvůr aj.). Proces konstitucionalizace vede mj. k tomu, že se mezinárodní právo stává podob- nější právu vnitrostátnímu. Utváří se zde normativní a institucionální hierarchie, kte- rá nahrazuje či doplňuje klasický, horizontálně orientovaný, decentralizovaný systém. Souběžně s tím dochází k modifikaci pojetí státní suverenity, která již není chápána jako absolutní nezávislost státu, ale nově jako podmíněná ochrana poskytována státu za předpokladu, že se „chová slušně“. Do hry také stále aktivněji vstupují jiní aktéři než státy, včetně jednotlivců a různých nestátních aktérů. MHP patří k těm oblastem mezinárodního práva, kde lze projevy konstitucionalizace vysledovat poměrně snadno. Jedním z nich je rozšíření právní úpravy z konfliktů mezistátních na konflikty vnitro- státní, ke kterému došlo v polovině 20. století. MHP tím prolomilo zásadu, že boje probíhající na území jednoho státu jsou vnitřní záležitostí tohoto státu, do níž se me- zinárodní společenství nemá vměšovat. Prosazuje se zásada, že jednání, jež je zakázáno v mezistátních konfliktech, musí být protiprávní rovněž v konfliktech vnitrostátních. 23 Dalším projevem konstitucionalizace je podle Anne Peters průnik nestátních akté- rů do MHP. 24 Nejedná se o zcela nový jev, neboť někteří nestátní aktéři – konkrétně Mezinárodní výbor Červeného kříže, povstalci a národně osvobozenecká hnutí – se v MHP prosadili již kolem poloviny 20. století a získali zde i omezenou právní sub- jektivitu. Postupem doby ale v ozbrojených konfliktech nabývají na významu také jiní aktéři, např. soukromé vojenské a bezpečnostní společnosti, nebo nadnárodní společ- nosti, a právě pokusy vtáhnout tyto aktéry do hry, resp. do systému MHP podporují podle Anne Peters trend konstitucionalizace. Totéž platí pro vytvoření systému mezi- národního trestního práva a rozšíření možnosti trestního postihu jednotlivců za válečné zločiny na všechny typy ozbrojených konfliktů. 25 Právě kriminalizace určitých jednání porušujících společné hodnoty mezinárodního společenství a jejich stíhání na meziná- rodní úrovni, před orgány vystupujícími jménem tohoto společenství, připodobňuje mezinárodní právo k právu vnitrostátnímu a současně z něj činí systém, který se neo- mezuje jen na prostou koordinaci vztahů mezi státy, ale má ambicióznější cíle. 23 ICTY, Prosecutor v. Duško Tadić, Case No. IT-94-1-AR72, Appeals Chamber, Decision on the Defence Motion for Interlocutory Appeal on Jurisdiction, 2 October 1995, par. 97. 24 PETERS, Anne. Membership in the Global Constitutional Community. In PETERS, Anne, KLABBERS, Jan, ULFSTEIN, Geir, op. cit., s. 153-262. 25 Viz PLATTNER, Denise. La répression pénale des violations du droit international humanitaire appli- cable aux conflits armés non internationaux. Revue internationale de la Croix-Rouge, No. 785, 1990, s. 443-455.

20

Opět je třeba dodat, že stoupenci příběhu konstitucionalizace vnímají limity pro- cesu, který popisují. Mezinárodní právo, včetně MHP, se pro ně neubírá jasnou, pře- dem danou cestou, na níž neexistují překážky či odlišné trendy. Např. Anne Peters identifikuje hned několik nových výzev, které před mezinárodní právo proces klade. Mezi tyto výzvy se řadí mj. potřeba legitimizace šířeji pojatého mezinárodněprávního řádu či nutnost mezinárodního systému stavějícího na společných hodnotách vyrovnat se s kulturní pluralitou dnešního světa. 26 Tyto výzvy ale příběh konstitucionalizace MHP, resp. mezinárodního práva, nezpochybňují, spíše jen upozorňují na jeho ve- dlejší, mnohdy nechtěné důsledky. Příběh konstitucionalizace se, jak již bylo řečeno, dobře doplňuje s příběhem humanizace MHP, neboť oba vnímají vývoj MHP optikou cesty k pokroku a k dalšímu zkvalitňování právní úpravy. Zbývají dva příběhy, příběh fragmentace a příběh irelevance, tuto optiku naopak popírají, a sto padesát let vývoje Třetím příběhem, v jehož světle lze číst vývoj MHP, je příběh fragmentace. Ten se opírá o tvrzení, že postupné rozšiřování humanitárně právní úpravy přispívá ke ště- pení původně jednotného systému mezinárodního práva, který ztrácí vnitřní kohe- renci. Hlavním zastáncem příběhu fragmentace je finský internacionalista Martti Koskenniemi, který se tímto jevem zabýval jak coby akademik, tak coby člen Komise OSN pro mezinárodní právo. V této druhé pozici připravil rozsáhlou studii, jež ana- lyzuje různé aspekty fragmentace. 27 Studie neobsahuje zvláštní sekci věnovanou MHP, odkazy na tuto oblast se v ní ale objevují hned na několika místech. Fragmentace je ve studii vymezena jako proces teritoriální a funkční diferenciace norem mezinárodní- ho práva, které začínají tvořit více či méně uzavřené právní subsystémy (právo lidských práv, MHP či evropské právo). Tyto subsystémy si zřizují své vlastní, autonomní in- stituce a vazby mezi nimi se oslabují. Stávají se světem sám pro sebe, který již nemusí nutně potřebovat zastřešující rámec obecného mezinárodního práva. 28 MHP obvykle nebývá prezentováno jako oblast práva, která by měla „separatistické“ tendence a chystala se vyčlenit z mezinárodněprávního systému. Koskenniemi jej sice řadí mezi „nejširší ze zvláštních režimů“, 29 jež mají některé specifické instituty (v MHP 26 PETERS, Anne. Conclusions. In PETERS, Anne, KLABBERS, Jan, ULFSTEIN, Geir, op. cit., s. 342-352. 27 UNDoc. A/CN.4/L.682, Fragmentation Of International Law: Difficulties Arising FromThe Diversification And Expansion Of International Law, Report of the Study Group of the International Law Commission Finalized by Martti Koskenniemi, 13 April 2006. 28 Tradiční „odstrašující příklad“ toho, kam až může funkční a teritoriální diferenciace vést, nabízí evropské právo. To se zpočátku vyvíjelo jako součást práva mezinárodního, postupem doby se ale natolik speciali- zovalo, že dnes bývá často chápáno jako samostatné odvětví vedle práva mezinárodního a vnitrostátního. Viz WESSEL, Ramses A. Reconsidering the Relationship between International and EU Law: towards a Content-based Approach? In CANNIZZARO, Enzo, PALCHETTI, Paolo, WESSEL? Ramses A., International Law as Law of the European Union. Leiden: Nijhoff, 2012. ISBN 9789004188570, s. 7-33. 29 UN Doc. A/CN.4/L.682, op. cit., s. 84, par. 158. MHP hodnotí výrazně kritičtěji. ͹.͹ Příběh fragmentace MHP

21

např. výše zmíněný institut válečných represálií), současně ale potvrzuje, že MHP zů- stává součástí systému. Často zmiňováno nicméně bývá v souvislosti s jiným proble- matickým průvodním rysem fragmentace mezinárodního práva, jímž je vznik norma- tivních a institucionálních konfliktů. 30 Normativní konflikt nastává tehdy, když „jedna norma zakládá, vede či může vést k porušení normy jiné“ . 31 Institucionální konflikt je spojován se situacemi, kdy dvě instituce rozhodují o tomtéž či obdobném problému, jejich náhledy se ale liší. MHP nabízí prostor pro oba typy konfliktů. S ohledem na ab- senci stálých soudních orgánů, jež by řešily spory týkající se této oblasti práva, jsou nicméně relevantnější konflikty normativní. Největší riziko, jež je v literatuře poměrně dobře zmapované, představují možné střety mezi MHP a právem lidských práv (dále PLP). Normy PLP se aplikují jak v době míru, tak za ozbrojených konfliktů. 32 MHP i PLP se přitom překrývají v tom, že obě omezují způsob, jakým státy mohou nakládat se svými občany, resp. s osobami na svém území či ve své moci. 33 Standard není nutně totožný: MHP například neza- kazuje bojujícím stranám, alespoň za mezinárodního konfliktu, zabíjet kombatanty druhé strany; naopak PLP podřizuje jakékoli zbavení života testu absolutní nutnosti. Vedle toho, jak uvádí Provost, „existuje opravdový a zásadní rozdíl mezi normativním rámcem práva lidských práv a humanitárního práva“ , který „se odvíjí od toho, že právo lidských práv se soustředí /…/ na zajištění práv jednotlivců, zatímco humanitární právo ukládá jednotlivcům přímé povinnosti“. 34 Koskenniemi ve studii připomíná, že konflik- ty mezi PLP a MHP byly zatím obvykle řešeny aplikací zásady lex specialis, s upřed- nostněním druhého režimu. 35 Poukazuje ale také na to, jak odlišně může být zásada vykládána a že určení toho, co je zvláštní, vždy závisí na kontextu. 36 Prvky fragmentace nacházejí někteří autoři rovněž v samotném systému MHP. Kritiku dlouhodobě vzbuzuje zejména rozlišení právního režimu ochrany podle typu ozbrojeného konfliktu: zatímco za mezinárodního ozbrojeného konfliktu jsou kom- batanti i civilisté pod ochranou velmi podrobného souboru norem, za konfliktu vni- trostátního se na bojující aktéry i osoby bojů se neúčastnící vztahují jen minimální 30 Viz LINDROOS, Anja. Addressing Norms Conflicts in a Fragmented Legal System: The Doctrine of Lex Specialis. Nordic Journal of International Law. Vol. 74, 2005, s. 27-66. 31 PAUWELYN, Joost. Conflict of Norms in Public International Law. Cambridge: Cambridge University Press, 2003. ISBN 9780521100472, s. 175-176. Viz též VRANES, Erich. The Definition of ‘Norm Conflict’ in International Law and Legal Theory, European Journal of International Law, Vol. 17, 2006, s. 401-07. 32 Viz např. ORAKHELASHVILI, Alexander. The Interaction between Human Rights and Humanitarian Law: Fragmentation, Conflict, Parallelism, or Convergence? European Journal of International Law, Vol. 19, No. 1, 2008, s. 161-182; a PROVOST, René. International Human Rights and Humanitarian Law. Cambridge: Cambridge University Press, 2002. ISBN 978-0521806978. 33 Viz též LUBELL, Noam. Challenges in applying human rights law to armed conflicts, International Review of the Red Cross, No. 860, 2005, s. 737-754. 34 PROVOST, René. International Human Rights and Humanitarian Law, op. cit., s. 13. 35 UN Doc. A/CN.4/L.682, op. cit., s. 84, par. 158. 36 Tamtéž, s. 106, par. 58.

22

garance. 37 Ačkoli v některých oblastech (mj. ve výčtu závažných porušení MHP zaklá- dajících válečný zločin) se rozdíly obou režimů postupně stírají, snahy o jejich úplné překonání prozatím nezískaly větší podporu. 38 MHP současně, na rozdíl třeba od PLP, nepodléhá štěpení podle teritoriálních linií. Převážná většina smluvních instrumentů MHP má univerzální povahu. Ženevské úmluvy se se svými 196 smluvními stranami dokonce řadí mezi nejšíře ratifikované mezinárodní smlouvy. Instrumentů regionální či subregionální povahy existuje jen omezené množství a v praxi nemají větší relevanci. Obdobně obyčejová pravidla MHP se aplikují v jednotné podobě po celém světě, jak názorně ukázala studie MVČK z roku 2005. 39 Příběh fragmentace tak stopadesátiletý vývoj MHP líčí jako proces se smíšenou bi- lancí. Na straně jedné MHP zůstává pevnou součástí mezinárodního práva a ucho- vává si univerzální, pro všechny státy světa shodně platnou podobu. Na straně druhé ale postupné rozšiřování jeho úpravy znamená vnitřní tříštění systému, který je stále více nucen rozlišovat (např. mezi různými typy ozbrojených konfliktů). MHP se navíc mnohem častěji dostává do kontaktu, a potenciálně do střetu, s některými dalšími odvětvími mezinárodního práva, především právem lidských práv. Zastánci příběhu fragmentace tyto kontakty a střety nehodnotí čistě negativně, upozorňují ale na rizi- ka, jež jsou v nich obsažená (např. právní nejistotu ohledně aplikovatelného práva), i na nedokonalost nástrojů, které mají normativní či institucionální konflikty řešit (např. zásada lex specialis, při jejímž výkladu není vždy jisté, který systém by měl být považován za obecný a který za zvláštní). ͹.ͺ Příběh irelevance MHP Poslední příběh se dívá na stopadesátiletý vývoj MHP optikou irelevance tohoto systému. Zatímco příběh fragmentace působí lehce skepticky, příběh irelevance již vy- znívá vysloveně pesimisticky. Veškeré proměny, jimiž MHP během desetiletí prošlo, jsou zde totiž chápány jako ze své podstaty zcela zbytečné a prázdné. Panuje názor, že MHP bylo, je a vždy bude neschopné omezit válečné utrpení, a že tak v lepším případě neslouží k ničemu, v horším umožňuje mocným aktérům, aby ospravedlnili svá váleč- ná tažení odkazem na to, že dnes jsou již konflikty vedeny humánně. Příběh irelevance má kořeny již v antice, ve známém výroku římského filozofa Cicera, podle nějž „ve vál- ce mlčí zákony“ (inter arma silent leges). Výrok se sice týkal spíše vnitřních nepokojů než ozbrojených konfliktů, časem ale začal být vztahován hlavně na ně. Cicerova slova převzala jak část autorů, tak některé soudní instituce. Např. Nejvyšší soud USA v pří- 37 Více viz VITÉ, Sylvain. Typology of armed conflicts in international humanitarian law: legal concepts and actual situations. International Review of the Red Cross, Vol. 91, No. 873, 2009, s. 69-94. 38 Srov. STEWARD, James G. Towards a single definition of armed conflict in international humanita- rian law: A critique of internationalized armed conflict. International Review of the Red Cross, Vol. 85, No. 850, 2003, s. 313-350. 39 HENCKAERTS, Jean-Marie, DOSWALD-BECK, Louise (Eds), op. cit.

23