SLP 09 (2015)

V následující části se pokusím vysvětlit logiku vývoje a realističnost mezinárodního humanitárního práva na tom, jak jeho jednotlivé normy reflektují realitu doby svého vzniku. K vysvětlení provázanosti vývoje vojenství, společnosti a mezinárodního huma- nitárního práva je velmi užitečná např. Lindova typologie čtyř generací moderního válečnictví. 6,7,8 Předmětem dalšího výkladu je moderní válečnictví, pro zjednodušení období od začátku 19. století, tedy od století, v jehož druhé polovině dochází ke zrodu mezinárodního humanitárního práva. V této souvislosti není náhodou, že typickým znakem toho, co ve vojenské teorii nazýváme 1. generací moderního válečnictví jsou státem důsledně centralisticky řízené armády založené na masovosti. Základ k obrovskému nárůstu velikosti armády zapoje- ním postupně až veškeré služby schopné mužské populace položil již Výnos francouz- ského Národního konventu „Levée en masse“ (1793), který založil koncept „(každý) občan rovná se voják“. Po napoleonských válkách sice přechodně došlo ke zmenšení armád, ale od druhé poloviny 19. století se koncept „národa ve zbrani“ v Evropě vrátil ještě silněji, v postupně téměř absolutní formě. Je třeba si uvědomit, že do této doby byly armády evropských států relativně vel- mi malé, založené na profesionálních vojácích rekrutovaných zpravidla z nejnižších sociálních skupin. Vojáků tedy bylo relativně málo, o jejich osud se nikdo nezajímal (zpravidla se o něm jeho blízcí, a tím méně společnost vůbec nedozvěděla). Důstojníky byli zpravidla příslušníci šlechty, u nichž se vojenská služba včetně případného úmr- tí brala jako součást společenského statutu. Tento model platný v zásadě od začátku středověku definitivně skončil právě se vznikem 1. generace moderních ozbrojených konfliktů. Branná povinnost vztahující se na stále větší část mužské populace zapříči- nila, že se jejich nejbližší příbuzní, komunita i společnost začala zajímat o jejich osud. K tak vzniklému společenskému zájmu přistoupilo zděšení z utrpení, které bylo v té době ještě stále koncentrováno na velmi malé plochy bitevního pole. Ve stejném ob- dobí totiž dochází k rozvoji prvního masmédia – tisku. Zájem o osud vojáků tak přišel v přibližně stejné době, jako nástroj, který o něm dokázal rychle informovat. Přesně do takového kontextu je třeba zasadit aktivity Henryho Dunanda po bitvě u Solferina (1859), ale třeba již předtím i činnost Florence Nightingalové a informovanost britské veřejnosti o Krymské válce (1853–1856). Právě v takovém prostředí vzniká zájem veřejnost a tak i podmínky, aby mohl vzniknout Mezinárodní výbor Červeného kříže a následně se zrodilo mezinárodní humanitární právo. 9 6 LIND, William S. (et al.). The Changing Face of War: Into the Fourth Generation , Marine Corps Gazette, October 1989, s. 22-26 7 LIND, William S. Understanding Fourth Generation of War. Military Review, September/October 2004 8 Pozn. týká se moderních konfliktů, nezahrnuje „předmoderní“ formy válečnictví (prehistorické, starově- ké, středověké), v zájmu přehlednosti je předmětná typologie pro účel tohoto článku zjednodušena. 9 Např. Lieberův kodex, Ženevská úmluva z roku 1864, Petrohradská deklarace atd.

29